Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 4.)

Deník z Albánie



11. V LŮNĚ ALBÁNIE

Trasa po Albánii: Han i Hotit – Bajzë – Kopliku – Xhaj – Bogë – Shkodra – Mesi – Rozafa – Lezhë – Shengjin – Krujë – Tirana – národní park Dajtit – Kerabës – Elbasan – Lin – Ohridské jezero – Voskopojë – Korcë – národní park Bredhi Drenovë – Ersekë – „albánské Lidice“ – Leskovik - na dohled Tepelenë – Basmashit – údolí řeky Vjosa – Gjirokaster – Syri i Kaltër – Sarandë – Butrint – Qeparo – Porto Palermo – Himara – Dhermi – Llogarasë - Vlora - Fier – Berat – Durrësi – Shkodra – Sukobin (SCG)

5. den: 6.9.2005, úterý

Xhaj (ALB) – Bogë (ALB) – národní park Thetit (ALB) – Bogë (ALB) – Xhaj (ALB)

Pro tento den byl plánován celodenní výlet do národního parku Thetit a vesnice Bogë. Ráno nás opět probudilo do mírného deště, který se ovšem brzy rozplynul. Jediným možným dopravním prostředkem do hor je nákladní auto. V našem případě šlo o starou IFU – Made in NDR. Protože ráno pršelo, byla korba mokrá. Jelikož nebyla také příliš čistá, tak jsem si svoje „sváteční“ kalhoty umazal. Jízda na korbě trvala skoro 2 hodiny a byla pro mne utrpením. Naštěstí se mi na část jízdy podařilo získat místo v kabině vozu. Jeli jsme směrem k vesnici Bogë a dále do národního parku Thetit. Následoval výstup do sedla mezi nejbližšími horami. To jsem tak docela nezvládl a po dlouhém trmácení jsem skončil těsně pod sedlem na lesní mýtině. Zde jsme skoro ¾ hodiny čekali na Blanku, zda se s námi vrátí. Když nešla, seběhli jsme kopec sami. Pak se najednou Blanka objevila i v doprovodu Míry. Přidala se k nám a tůra všem lépe uběhla.


Bogë, cesta pro vodu

Šli jsme krásnou panenskou přírodou a obdivovali jsme místní květenu a porosty. Následovalo postupné přibližování vesnici Bogë. Objevil se pes, který pak s námi šel více než 2 hodiny. Byl pořádně hladový a vychrtlý. Sežral i chléb, což by český pes nikdy nepozřel. Cestu do Bogë dokumentují naše krásné fotografie. Postupně se vynořovala primitivní lidská obydlí s příslušenstvím a políčky. S místními babičkami jsme podiskutovali rukama a nohama u místního vodovodu. Zajímavý byl také stařík na oslu. Místní děti byly velmi ostýchavé a probudilo je až několik sladkostí od nás. U místního hřbitůvku a kostela, který byl v době Hodžovy hrůzovlády nuceně přeměněn na pekárnu, jsme měli sraz s ostatními. Chvíle čekání někteří turisté využili k návštěvě vesnické hospody. Po návratu do Bogë na nás čekalo opět nákladní auto a my se vydali hrbolatou cestou zpět dolů do Xhaje. Seděl jsem s Blankou v kabině toho starého kostitřasu. Libuška jela na korbě a někteří z nás šli pěšky. To už jsme měli domluveno, že večer posedíme u opečeného berana. Když jsme s náklaďákem do Xhaje dorazili, pan domácí právě začal berana kuchat. Mysleli jsme si, že maso nebude včas hotové, ale vše se podařilo a malý hošík celý večer poctivě otáčel pečínkou na primitivním rožni, až před 21:00 bylo vše hotovo. No a chutnalo to náramně. Dostali jsme k tomu ještě zeleninu (paprika, rajčata, cibule) a domácí ovčí sýr. Za ty 4 eura na osobu to jistě stálo a pan domácí byl také spokojen. Jen naše trojice vegetariánů ohrnula nos.


Bogë, místní doprava

Když bylo po hostině, požádal mě jeden kolega, jehož nechci jmenovat (však pochopíte proč), o cigaretu. Bylo mi to divné protože on nekouří. Za chvilku jsem to pochopil. Po delší době se mu podařilo z mé cigarety vyklepat původní tabák a nacpat do něj nějakou trávu. Jak se ukázalo, byla to skutečně „tráva“. Zdejší chudí Albánci nemají moc alternativ k obživě a tak sem tam při cestách narazíte na malé políčko s marjánkou. Prý se pašuje do Černé Hory. Náš kolega-cestovatel se nějak té marjánky domákl a potajnu si ji od mísťňáků koupil. Většina cestovatelů čekala, co se z toho vyklube a těšila se na pokouřeníčko. Mně už se ale chtělo spát a tak jsem se s ostatními rozloučil. Na závěr večera jsme ještě v domácí restauraci vykoupili všechny zásoby tradičního koňaku Skanderbeg. Spali jsme opět ve stanech v Xhaj.

6. den: 7.9.2005, středa

Xhaj (ALB) – Shkodra (ALB) - Mesi (ALB) – Rozafa (ALB) – Lezhë (ALB) – Shengjin (ALB)

Na deštivá rána už jsme si zvykli a dnes to nebylo jiné. Však on ten stan jednou uschne. Zabalili jsme a rozloučili se s místními. Cesta do Shkodry netrvala dlouho. Ještě jsme vzali u místní pumpy naftu. Během čekání až naběhne generátor přijel koňský povoz s rybami. Rybář u pumpy místním všechny ryby prodal. Ve Shkodře jsme navštívili zdejší tržiště. Bylo to velmi zajímavé a jako by z dávných dob. Komunikace byly plné děr a díry plné děšťovky. Mezi tím se prodírala auta a lidé. Fotografie mluví za všechno. Ve městě se ztratil náš turista Marcel. Při čekání na něho jsme uviděli parádní starý parní válec i s vařícím térem na kolečkách. Někteří z nás během čekání poznali sociální zařízení zdejších stavebních dělníků. Následovala cesta do Mesi, kde je krásný historický most přes řeku Kiri. Ovšem v okolí mostu je scenérie jako z našich skládek. Albánci vrší všude odpadky včetně zahnívajících kostí. Jsou to tak trošku „prasáci“.


Mesi, starobylý most přes řeku Kiri, okolo odpadky

Vedle starobylého mostu je postaven ještě jeden nový. Toho využívají místní povozníci. Někteří z nich jezdí na povoze hrdě ve stoje jako staří Římané. Vracíme se zpět do Shkodry a se zájmem si prohlížíme centrum města. Zde to už vypadá evropštěji. Probíhá zde čilý stavební ruch. Jsou zde mešity i pravoslavné chrámy. Objevuji pěkný krámek s pohledy. Toho hned využívám a nakupuji celkem asi 25 pohledů z celé země. 1 pohled stál 30 leků. Pokračujeme k nádherné pevnosti Rozafa u Shkodry, která je opředena starodávnou legendou o třech bratřích a jejich ženách. Zde si necháváme nějakou tu minutku na prohlídku a focení okolí. Výhled z Rozafy je krásný. Vidíme Shkodru a kličkující řeku Bunu. Do místního minimuzea nejdeme a z časových důvodů pohrdneme také místní hradní restaurací. Fotím ještě zanedbaný socialistický památník a rozestavěný dům s figurkou proti uřknutí. Odpoledne se ještě zastavuje v Lezhë, městě, kde měl zemřít národní hrdina Albánie Gjerg Kastrioti Skanderbeg. Jeho hrob údajně odkrylo zemětřesení v minulém století. Až dovnitř památníku však nejdeme, protože z videa vím, že tam vlastně nic k vidění není a za 200 leků to nestojí.

Při odpočinku se nám s obtížemi podaří zahnat malou ušmudlanou žebračku. Naše putování dnes končí konečně na břehu Jadranu. Dorazili jsme do místního letoviska Shengjinu. Jsme umístěni na velmi malé ploše vedle hotelu. Nabídku na ubytování v hotelu všichni s nadhledem odmítají. Po postavení stanů se jdeme koupat do moře. Hned na pobřeží nás vítá trojice starých Hodžových bunkrů. Moře je klidné a poměrně čisté, i když se v okolí válí opět hromady odpadků. Nejhorší je pohled na památník zesnulým, který je doslova zasypán odpadky. To je v jiné civilizované zemí nemyslitelné. Libuška využívá pobytu u moře k hledání mušlí a je celkem úspěšná. Večer ještě fotím západ slunce. Pak dlouho do noci besedujeme s Jirkou z Olomouce. Hlavně se bavíme o jeho cestách. Při spánku nás ruší diskotéka z vedlejšího hotelu. Pozitivem tohoto místa je možnost použití evropského (!) záchodu. Jinak místo pro osprchování za moc nestojí. Spánek máme rušen diskotékou a hlasitými projevy místních.

7. den: 8.9.2005, čtvrtek

Shengjin (ALB) – Shengjinská kosa (ALB) – Krujë (ALB) – Tirana (ALB) – národní park Dajtit (ALB)

Ráno se probouzíme do nepříjemného deště. Snídáme a sklízíme stan za deště. Naštěstí brzy přestává pršet. My máme v plánu ranní procházku na takzvanou Shengjinskou kosu, což je hnízdiště chráněných druhů ptáků, mezi nimi například plameňáků a pelikánů. Vyrážíme tedy pěšky za naším cílem a jsme spokojeni. Bylo to příjemné osvěžení. Na samém konci kosy je kromě všudepřítomných bunkrů také vila italského ministra financí z doby okupace Albánie Itálií. Naše další cesta vede do Skanderbegova rodného města Krujë, kde se také dlouho bránil turecké přesile. Před Krujë se ještě zastavujeme ve zdejší palírně vápna. Albánci s ekologií moc nenadělají, topí se tu totiž starými pneumatikami. Černý dým se vznáší nad krajinou.


Krujë, Historické Skanderbegovo muzeum

Město Krujë leží na kopcích a my šplháme směrem k místnímu hradu – pevnosti. Zde poprvé v Albánii vidíme produkty albánského turistického průmyslu. Cestu nahoru totiž lemují obchůdky se suvenýry všeho druhu. A tak se rádi necháme pozvat dovnitř krámku a prohlížíme vystavené zboží. Konečně spatříme něco zajímavého. Jsou tady k mání malé sošky a busty Skanderbega, malé popelníky ve tvaru albánského bunkru a také malé bunkříky s otvory na tužky, vlaječky a dřevěné výrobky. V dalším krámku jsou k vidění různé „starožitnosti“ jako například starý psací stroj nebo gramofon. Asi spíše jako výraz majitelova politického názoru než suvenýr působí velký červený prapor Kosovské osvobozenecké armády UCK. Trochu odlehčíme svým peněženkám a vystoupáme až na vrchol kopce do pevnosti. Ta je, jak jsme už u albánských pevností zvyklí, velmi hezká a působivá. V těsné blízkosti pevnosti stojí Historické (Skanderbegovo) muzeum, které bylo postaveno v roce 1982 dle návrhu Hodžovy dcery a zetě. Muzeum šíří Skanderbegův kult. Dovnitř muzea nejdeme. Na hradě se dodnes bydlí. Před obydlím stojí mercedesy. Hradní restaurace zeje prázdnotou.

Cestou zpět se ještě zastavujeme v místním krámku s pečivem, kde neúnavný pekař stále zhotovuje svoje zboží. Nyní se už těšíme na návštěvu hlavního města země – Tirany. Projet bludištěm tiranského předměstí není snadné, ale řidiči to zvládnou a my zakotvujeme v blízkosti hlavního nádraží. Čeká nás dlouhá ale příjemná procházka rušnými ulicemi směrem ke Skanderbegovu náměstí. Nezapomeneme si prohlédnout a vyfotit hlavní atrakce města. Působivá je socialistická freska na budově Národního historického muzea. Vstupujeme do Ethem Bejovy mešity, fotíme Skanderbegovu sochu na koni s vlajkou a také městskou věž z hodinami. Fotíme budovy Albánské banky, Opery a hotelu Tirana International. Budovy bank, ministerstev a ostatních státních institucí jsou velmi dobře stráženy muži se samopaly. Jsou to vojáci, policisté nebo najatá ochranka. Jdeme dále na jih po Bulevardi Dëshmorët e Kombit až k říčce Lana.


Tirana, mozaika socialistického realismu na budově Národního historického muzea

Za mostem uvídíme majestátní pyramidovou budovu bývalého Hodžova muzea, které navrhla jeho dcera a zeť. Vzhledem k tomu, že Hodža zemřel v roce 1985, muzeum bylo otevřeno v roce 1988 a v roce 1991 se změnil režim, nesloužila budova dlouho svému účelu. Dnes je na budově krvavý nápis MUMJA. Snažíme se u pyramidy osvěžit v zahradní restauraci. Mají však jen minerálku, káva jim došla. To je vůbec nešvar albánských reastaurací. Bohatý jídelní a nápojový lístek, ale ve skutečnosti dohromady nic k objednání. Vedle přes ulici se nachází bývalé sídlo Ústředního výboru Albánské strany práce. Do těchto míst dříve Albánci nesměli vstoupit. Najít bývalý Hodžův dům se nám již nepodařilo. Nemáme dost času a musíme se vrátit zpět k autobusu. Přicházíme právě včas a zjišťujeme, že jsme právě na začátku chudobnější čtvrti Tirany, která je zřejmě doménou místních Romů. Blízko je Tiranské hlavní nádraží. Vedle nás do přistavených autobusů svolává řidič cestující. Pojede se, až bude autobus plný.

V Tiraně se neztratil žádný z našich turistů. Dostavil se i Ondra, který nechtěně nafilmoval dopravního policistu a ten jej pak dlouho pronásledoval s úmyslem sebrat mu kameru. Nakonec ho Ondra umluvil. Naše dnešní putování zakončíme v národním parku Dajtit, který se nachází vysoko nad Tiranou. Díky našim řidičům se nám podaří prokličkovat se ven z Tirany a doputovat zdárně až k hotelu Panorama pod vrcholem Dajtitu. Po cestě ještě nabíráme vodu z pramene a někteří využijí zastávky ke kompletní očistě. Samotný vrchol hory je pro turisty nedostupný. Obsadila ho armáda. Rozkládáme své stany vedle hotelu Panorama na příjemném travnatém palouku. Sociální zařízení tentokrát veškeré žádné. Jen okolní příroda a voda z petek. Navečer již pozorujeme z terasy hotelu postupně se rozsvěcující Tiranu. V hotelu Panorama však nejsou vůbec příjemní a více nás na terasu nepouštějí. Donutí také přeparkovat náš autobus a ještě chtějí 5000 leků za parkovné. To jim samozřejmě nevychází. Po chutné večeři uléháme ke spravedlivému spánku.

Obsah cestopisu Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů

Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 1.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 2.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 3.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 4.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 5.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 6.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 7.)



Autor - Libuše a Jiří Peštukovi

Zveřejněno - 03.07.2006 20:17

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň