Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 7.)

Deník z Albánie



14. den: 15.9.2005, čtvrtek

tábořiště pod horským sedlem Llogarasë v národním parku Llogarasë v pohoří Çikës (ALB) – Vlora (ALB) – Fier (ALB) – Berat (ALB) – pláž u Durrësi (ALB)

Probouzíme se do mlžného oparu vysoko v horách. Po chutné snídani je dalším naším cílem pobřežní město Vlora. Zastavujeme v centru tohoto města a jdeme do místního marketu. Kupujeme ještě olivový olej, řecký včelí med, cigarety a nějaká cukrlata pro naše příbuzné. Fotím momentky z ulice rušného města včetně autobusu městské hromadné dopravy. Nezapomenu ani na exotické palmy, mešitu a památník nezávislosti, u kterého máme s výpravou sraz. Před autobusem ještě stačíme s ostatními zcela vykoupit prodavače banánů. Ten poslední dostává Libuška zadarmo. Jinak stojí banán 20 leků. Naše autobusové klimbání přeruší fotopauza u ropných věží u města Fieru. Fotíme je do detailu. Albánie má opravdu dostatek nerostných surovin. Jen je umět efektivně vytěžit a využít.


Vlora, moderní zástavba

Sestupujeme prudkým srázem z citadely do města a nepohrdneme osvěžením v jedné z hospod. Číšníka nevyvede z klidu výpadek elektřiny a naši kávu vaří na plynovém vařiči. Ke kávě si dáváme pivo Amstel vyrobené v licenci v Řecku. Po prověření zdejšího sociálního zařízení platíme Eury, neboť zásoba leků se povážlivě snížila. Říkáme si, že náš zájezd se už chýlí ke konci a už s tím nějak vystačíme. Procházíme se uličkami Beratu a fotíme. Jsou zde například 3 mešity (Králova, Olověná a Svobodných mužů). Blízko stanoviště autobusů si dáváme placku byrek se sýrem. Prodavačka nám ještě do kelímku naleje kyselé mléko. Všechno za 30 leků, tj. 7,50 Kč. Naše další kroky vedou na druhou stranu města. Přecházíme přes most přes řeku Osum do křesťanské části města. Vystoupáme nahoru k pravoslavnému kostelíku, který spravuje stařík, jenž nás vnitřkem kostelíka provede a u každého obrazu svatých nám řekne, o koho jde. Při odchodu si za 30 leků kupujeme 2 svíčky a zapalujeme je v tiché vzpomínce na své blízké. Na schodech vedoucích z kostelíku potkáváme poprvé a naposledy v Albánii Čechy. Jsou to také turisté a cestují autem. Teprve však začínají svou cestu. Přejeme si vzájemně šťastnou cestu a návrat. Když to tak rekapituluji, tak jsme vlastně vůbec žádné turisty za celou naši cestu nepotkali. Jestli tady byli nějací kosovští Albánci, tak nám asi splynuli s místní populací.

Je už pozdní odpoledne a my odjíždíme „kempovat“ na pláž u Durrësi. Tentokrát budeme poprvé stanovat na písku. Stany stavíme za velkého větru. Domácí restauratér pro nás připravil provizorní sprchu, kde voda stříká všemy směry, jen ne tam, kam chcete a také opravdu ubohý záchůdek. Však se s tím nějak vypořádáme. Hlavně, že se můžeme pod studenou sprchou pořádně umýt a otužit. Samozřejmě, že se večer jdeme vykoupat do moře. Není to však žádný hezký zážitek, protože moře je rozbouřené a pobřeží se velmi pomalu svažuje do moře. Navíc není příliš teplo. V plánu nemáme nic dalšího, než povečeřet a jít spát.

15. den: 16.9.2005, pátek

pláž u Durrësi (ALB) – Durrësi (ALB) – Shkodra (ALB) - Muriqani (ALB) – Sukobin (SCG) – Šasko jezero (SCG)

Dnes je poslední den, který strávíme v Albánii. Nejprve se vydáváme do přístavu Durrësi. Navštěvujeme amfiteátr, který byl odkryt teprve nedávno a stále zde archeologové pracují. Spatříme také jedinou dochovanou albánskou mozaiku. Cestou po durrëských ulicích se zastavujeme v restauraci. Sedíme na zahrádce a pozorujeme místní ruch. Vidíme také několik kolegů-turistů i staříka v tradičním albánském obleku s bílou plstěnou čapkou na hlavě. V Durrësi jsou dost otravní žebráci, kteří přicházejí několikrát až k našemu stolku a domácí restauratérka má co dělat, aby je vždy odehnala. Občerstvujeme se pivem značky Tirana a kávou. Léky nám už došly a tak platíme 4 eura, tj. 120 Kč. Pokračujeme dále kolem mešity, do které se mi podaří vstoupit a vyfotit interiér. Libušku bohužel nevpuštějí dál. Musela by se přiobléci. Pokračujeme dále a hledáme zdejší tržiště. To se nám podaří nalézt a tak kupujeme cigarety a nějaké drobnosti. S prodavači cigaret se také Libuška fotí. Jsou velmi přátelští.


Durrësi, antický amfiteátr

Na ulici ještě vidíme zvláštní obchod se svatebními šaty. Můžeme jen hádat, jestli je to krejčovský salón nebo sňatková kancelář. Zastavuji se v obchodě s CD a po váhání si za 4 eura kupuji CD hitů zesnulého rakouského zpěváka Falca, kterého jsem měl rád. Při cestě na náš sraz si nemůžeme nevyfotit jeřáby čouhající z místního velkého přístavu, který zemi spojuje s Itálií a ostatním světem. Na závěr ještě fotím krásnou sochu ve stylu socialistického realismu zbudovanou na počest osvobození země od fašismu. Teď už nás čeká dlouhá cesta na sever k albánsko-černohorským hranicím. Projeli jsme již jednou navštívenou Shkodru. Před samotnou hranicí ještě zastavujeme na nutnou čůrpauzu, neboť není vhodné při dlouhém čekání na hranici celníky jakkoli rozptylovat a dráždit. Projíždíme městečkem Muriqani a už jsme na hranici. Z albánské strany nejsou žádné komplikace a tak projíždíme na černohorskou stranu před městem Sukobin.

Zde musíme všichni z autobusu vystoupit a celníci formálně prohlížejí autobus. Pak čtou jména jednotlivých turistů a ti postupně odcházejí do autobusu. Až tato procedura skončí, můžeme s oddychem odjet. Někteří z nás totiž na hranici otevřeli své koňaky Skanderbegy, aby jim je celníci náhodou nesebrali (například Hanka z Nejdku u Karlových Varů). Tato operace se ukázala jako zbytečná a my mohli pokračovat dále. Tentokrát jsme se vydali krátce směrem na jih k jezeru Šasko. Zde byl náš další „kemping“. Opět u místní výletní restaurace. Stanovali jsme za fotbalovým hřištěm na čerstvě posečené louce. Chtěli jsme se ještě osvěžit ve vodách Šaského jezera, ale to bylo pro blátivé pobřeží nepřístupné. Jen pár odvážlivců si půjčilo loďku a z ní se pak šlo vykoupat. Usnesli jsme se, že v zájmu brzkého dojezdu domů si dáme brzy ráno budíček a odjedem už o půl šesté. Poslední večeře byla čína a Libušce tak chutnala, že si část přídavku nechala na příští den do Dubrovníku. Po krátké večerní procházce jsme zalehli do stanů ke spánku.

12. MÍŘÍME DOMŮ

16. den: 17.9.2005, sobota

Šasko jezero (SCG) – Svatý Štefan (SCG) – Kotor (SCG) – Dubrovník (CRO)

Vyrážíme brzy ráno za tmy a na sedadlech nacházíme balíčky s potravinami. Obsahují konzervu Rio mare, 4 paštiky, nugetku, fruko, džem, tyčinku müsli a pečivo. Je o nás po kudrnovsku dobře postaráno. Už se vařit nebude. Naše cesta pokračuje podél jadranského pobřeží Černou Horou. Přijíždíme k vyhlídce na Svatý Štefan, která opravdu stojí za to. Je to malý ostrůvek ve stylu normandského Mont-Saint-Michel, kde jezdí většinou bohatší turisté. Naše další kroky vedou do Kotoru, známého z historie svou protihabsburskou a protiválečnou vzpourou v Boce Kotorské v roce 1918. Jsme z autobusu vyklopeni přímo u městského tržiště. Toho využíváme k nákupům. Na další cestu a domácí spotřebu se nám hodí kozí i kravský uzený sýr, olivy a trocha zeleniny. Procházíme do staré historické části Kotoru a v malebných zákoutích nacházíme pohodovou kavárničku. 2 kávy za celkem 1 euro nám skutečně udělají radost. Pak se vydáme směrem k přístavu – Boce Kotorské. Prohlížíme si zakotvené jachty a hezké okolí přístavu. Pak pokračujeme autobusem dále a zastavujeme na výhled na 2 pěkné kostelíky umístěné na ostrovech. Následuje přejezd do Chorvatska. Celní kontrolou procházíme bez problémů.


Černá Hora, Svatý Štefan, vyhlídka na ostrov

Po nějaké době dorazíme do starobylého Dubrovníku, kde budeme mít 8 hodin na prohlídku a řidiči na odpočinek. Vysedáme u Pilské brány do Starého Gradu, kde se hlavně budeme nyní pohybovat. Stari Grad vás může jenom okouzlit. Je to poměrně rozsáhlý prostor obehnaný hradbami a rozdělený úzkými uličkami. Jsou zde také pozoruhodné katolické kostely. Vydáváme se hledat směnárnu. Jsme úspěšní a vyměňujeme si pár kun na dnešní den. Libuška si kupuje 3 lahvičky s kosmetickým levandulovým olejem a papriky, já si kupuji brožuru o Dubrovníku v českém jazyce a 2 pohledy. Procházíme Stari Grad křížem krážem a po několika hodinách se odhodláme jít na městskou pláž ven ze Starého Gradu. Uvidíme Honzu a Helenu u piva na zahrádce místní restaurace. Přidáme se k nim a objednáváme kávu. Chvilku splkneme a rozdělujeme se. Oni už na pláži byli a my tam míříme. Jsme však zklamaní, protože moře je rozbouřené a vlny vysoké. Zkoušíme několikrát bojovat s vlnami, ale je to marný boj a žádný požitek. Ještě chvíli pokecám s turistou z bosenského Mostaru a pak se vracíme zpět. V malé samoobsluze ještě dokupujeme nějaké drobnosti a jdeme zase do Starého Gradu. Na večer procházíme Pilskou bránou a jdeme vedle hotelu Hilton do kopců nad město. Večer trávíme pohledem na osvětlený Dubrovník. Později se vydáváme zpět na místo našeho srazu. Autobus přijíždí krátce po 21:00 a my vyrážíme domů. Do půlnoci ujedeme pěkných pár kilometrů.


Chorvatsko, Dubrovník, hradby Starého Gradu

17. den: 18.9.2005, neděle

Dubrovník (CRO) – Zadar (CRO) – Zagreb (CRO) – Maribor (SLO) – Graz (AUT) – WIEN (AUT) – Mikulov (CZE) – Brno (CZE) – Kroměříž (CZE)

Čas při naší cestě plyne pomalu. Nemohu příliš spát a zjišťuji, že mi otékají nohy. Blížíme se však k domovu a to už se každý turista těší na shledání se svými blízkými. Řidiči to nemají jednoduché, protože už od Dubrovníku prší a nepřestává až do poloviny Rakouska. Také teplota klesla a v 10:00 hodin byla v Rakousku 6 stupňů. Všechny hranice projíždíme bez sebemenšího zdržení a problémů. Zastavujeme na čůrpauzy, ale mnohdy zase není dostupné WC a tak musíme do přírody. Kolem 15:00 překračujeme státní hranici do České republiky a v 15:30 jsme v Brně. Předtím ještě poděkujeme průvodcům, kuchařce a řidičům za dobrou práci a na Zvonařce nastává až dojemné vzájemné loučení všech účastníků zájezdu. My máme štěstí a v 16:00 nám jede autobus do Kroměříže. Rychle proto nakládáme všechny naše saky paky a odjíždíme. Asi v 17:15 jsme v Kroměříži. Nemáme už chuť čekat na městskou dopravu a bereme si taxi. Poslední vydání nás přijde na 80,-- Kč. Domů dorazíme v 17:30. Jaké je to radostné setkání. Babička nám ještě pořídí 2 fotky, abychom věděli, jak vypadáme po dojezdu. Tím naše albánské dobrodružství skončilo. 13. NA ZÁVĚR

Teď s odstupem jednoho týdne mohu objektivně zhodnotit náš zájezd. A nemohu říci nic jiného, než že jsem byl opravdu spokojen. Průvodci, kuchařka i řidiči byli vynikající a obětaví. Náplň a trasa zájezdu byla vyvážená a umožnila nám dokonale poznat malou ale zaostalou Albánii. Někdy byly podmínky naší cesty poněkud spartánské, ale s tím jsme počítali a vůbec jsme se proto nezlobili. Pokud jsou všechny kudrnovské zájezdy takové, nezbývá než je dále propagovat mezi známými.

Obsah cestopisu Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů

Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 1.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 2.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 3.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 4.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 5.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 6.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 7.)

Sepsal Jiří Peštuka
V Kroměříži dne 27.9.2005



Autor - Libuše a Jiří Peštukovi

Zveřejněno - 24.07.2006 10:57

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň