Deník z Bolívie a Chile (5 / 9)

Deník z Bolívie a Chile



La Paz

17/7/2003

Potřetí a asi naposledy v La Pazu. Včera jsem se vzbudil v Rurre (kde se po pár chladnějších dnech vzpamatovala pravá tropická výheň), v jedenáct dopoledne jsem nasedl na autobus a coby dup jsem se dnes v pět ráno ocitl v hlavním městě. Mimoděk jsem tak projel "nejnebezpečnejší cestu" znovu, a to ve velkém autobusu a v noci, od čehož všechny průvodce zrazují. Mezi cestovateli kolují o tomto místě různé hrůzozkazky - že tam spadne každý patnáctý autobus (to je nesmysl), že tam ročně spadne přes sto aut (kdo ví), že se tam ročně zabije přes sto lidí (to je pravda). Je to jako když si studenti před zkouškou špitají zaručené zprávy o tom, kde kolik lidí vyhodili nebo jestli je lepší jít první či poslední.

Před horama jsme zastavili a podvozek asi půl hodiny oblézal domorodec s brašničkou nářadí a já si jen říkal copak tam asi ten človek s jedním malým šroubovákem může dělat s obřími hřídelemi terénního autobusu.

Z nějakého důvodu se s v těch nejhorších částech cesty jezdí vlevo, takže auta směřující z La Pazu dolů (což je samozřejmě nebezpečnější) jedou po vnějším okraji. Domorodci mi to vysvětlovali tak, že ta auta z džungle nahoru jsou naložena zbožím, a proto musí jet po vnitřní straně. Nepochopil jsem nicméně jestli je to kvůli tomu, že jsou náchylnější k pádu nebo proto, že by jich byla větší škoda než těch prázdných. Moc jsem si to tentokrát neužil, protože jsem kupodivu celé to rozklepané a rozhoupané šplhání prospal. Ještě dole u Rurre jsme projízděli místy, která byla při cestě tam zahalena tmou - farma, kde chovají zebu (tady!?), kteří volně courají všude po okolí, malinké osady na mýtinách v džungli, sestávající většinou z pár rákosových (nebo tak něco) chatrčí a u toho nezřídka stará zděná kaple se zvonicí, okolo všelijaká zvířena a potrhané zevlující indiánské děti, to vše házelo tu scénu tak o třista let zpátky.

Tedy, řeknu vám, že pohled těch dětí, to je alespoň pro mě docela silný zážitek. Je jiný než oči školaček ze Santiaga, víc indiánský, takový divoký. Je to zvláštní, máte normální vesele žvatlající a poskakující malou holčičku, a ona na vás přitom kouká těma temnýma vážnýma pralesníma očima. Později se ovšem drápky pohledu zaoblují do měsíčkovité indiánské tvářičky místních slečen a žen a až ke konci se zase vysuší do nějaké ostrosti. Co mi také přijde zajímavé, je zdejší vzdálenost ideálu krásy od reality. U nás slečny občas trpívají mindráky, že nevypadají jako modelky, ale aspoň hypoteticky se k tomu mohou různě přibližovat - dietami, kosmetikou atd. Tady v Bolívii je onen časopisový ideál stejný jako u nás - vysoká, štíhlá a prsatá, možná trochu tmavší - ale ženy jsou tu (tedy aspoň na severozápadě) geneticky předurčeny k tomu, že budou vypadat úplně jinak. Dosáhnou výšky 150 centimetrů, naroste jim zadek, ramena a žádná prsa a nic na tom nezmění ani kdyby se postavily na hlavu.

Tím chci říci, že jestli u nás je ten "ideál" s realitou v nějaké disonanci, tady jsou to dvě zcela jiné věci. Zajímalo by mě, jestli to tu někdo vnímá taky tak.

Když už šťourám v té antropologii, v nížinach na severu se mezi lidmi objevují černoši, vysvětlí mi to někdo? Taky se tam blýská více kovem vyspravených úsměvů, ale zlato to nebude - kde by na to vzali.

Narko-kontroly se kupodivu opačným směrem projíždějí bez zastavení, asi se pašuje jen dolů. Zítra bych rád odjel do Potosí, města s doly, kde se dosud pracuje způsobem středověkým.

večer

Většinu dneška jsem strávil chozením po městě. Objevil jsem tak třeba čtvrť, kde prakticky vedle sebe stojí pivovar Paceňa a tabákovny Derby a kolem se po ulici sporadicky potácejí ztracené existence, dočista zmámené tou mocnou dvojí vůní. Bolívijské usedlosti jsou vůbec docela aromatické. Není to přímo hrozné, ale výfukové plyny, pach moči a takový nějaký lidský indiánský odér jsou věci, se kterými aspoň v La Pazu můžete počítat. Když na to tak myslím, je to vlastně docela příjemné - nějak to k tomu patří.

Jiná věc je nenechat se stresovat hemžením a brebentěním Boliviánů. Obecně vzato, jsou velmi přátelští, ale taky je tu spousta pouličních obchodníků všeho druhu, kteří se - přilákáni jinou barvou kůže - vás snaží přimět k nějaké koupi a třeba vás při ní ještě natáhnout; no a normální vykukové a zloději tady samozřejmě taky zcela nechybí. U bělocha je člověk spíš vycvičen rychle odhadnout, kdo to s ním myslí dobře a kdo je prostě hajzl, ale ten indiánský projev a mimika jsou přecejen jiné, takže tento radar občas tápe. To vše dohromady stačí k mírně paranoidnímu stavu, kdy je vám na ulici podezřelý každý, kdo jde za vámi nebo se k vám přiblíží. Není to dobře, protože se přestanete usmívat a tím pádem se i ostatní přestanou usmívat na vás. Vymanil jsem se z toho dnes dopoledne a Boliviáni se opět rozzářili.

Toto je pro mě takový dosti zasadní životní princip. Normálně by člověk prostě byl altruistou, ale jsou také tací, kteří se veškeré vaší dobré vůle pokusí zneužít. Jeden tedy musí mít tvrdý mechanismus pro ty, kteří ho chtějí nějak zneužít, ale zase ho nesmí uplatňovat na ty bezelstné. Jenže jak je od sebe leckdy poznat, že. Jsme tedy odsouzeni kráčet po nezřetelné uzké linii, kterou bychom neměli překročit ani na jednu stranu. Mimoto věřím, že těch skutečně zlých lidí je v tomto smyslu relativně málo a že většina lidí je jen díky špatným zkušenostem apriori rezervovanější, než by jim normálně velel cit. Když se setkají s nějakým pozitivním impulzem od jiného, většinou se zase otevřou. Ověřil jsem si to v životě mnohokrát. No, a dovolíte-li mi si trochu zafilosofovat, pak řeknu, že přicházet s takovými impulzy jako první a znovu tak otevírat přirozeně nesobecké vztahy mezi lidmi pokládám za jednu ze zásadních věcí, které tu vlastně všichni máme na práci.

Ale teď už opravdu jdu spát.

18/7/2003

V La Pazu si už připadám jako doma. Prochodil jsem tu další (poslední) den a podíval se tak třeba konečně k vězení San Pedro, jehož návštěvní hodiny jsem prošvihnul (a popravdě řečeno bych se tam asi úplně sám jít i bál). Je prakticky v centru, na takovém idylickém náměstíčku. Nechal jsem se také přecejen ulovit čističem bot, aby mi ti ostatní pak už dali pokoj. Jsou jich tu celé armády, většinou jsou to malí kluci, ale najdou se i senioři. Ledva na vás spatří zaprášený střevíc, nabízejí se neodbytně, což spolu s tím, že všichni nosí přes tvář pletené kukly, pusobí občas trochu hrozivě. Ten můj si dal záležet, zavířil pestrými krémy, a mé boty teď vypadají jako natřené emailem. Těm ostatním to taky přijde divné a nabízejí, že mi to přejedou ještě jednou. Ach jo.

Objevil jsem taky univerzitu, v jejíž zahradě je na zdi vymalován velký Che Guevara (kterého tu opravdu zbožňují) s citátem o tom, jak je třeba bojovat proti imperialismu, to vše hned pod ještě větším billboardem Coca-Cola. Na hlavní tříde stojí v mlčenlivých řadách demonstrující hornící v modrých přilbách. Drží transparenty s různými zvoláními a rádi se nechají fotit. To je další věc. Pokud si člověk nemůže lidi při focení přibližovat zoomem (který nemám), je to celkem problém. Zdálky to nemá cenu a zblízka se objekty přinejlepším přestanou tvářit přirozeně, většinou se však rovnou vztekají (jedna babička mě zasáhla do krku para-ořechem, a to jsem ani nefotil ji). Je to potom skoro jako lov. Zrovna dnes jsem šel kolem lékárny, kde za pultem seděl důstojný pán, který vypadal jako Smrt a v kožených rukavicích si listoval časopisem "Německá medicína" uprostřed všelijakých anatomických plakátů na zdech. Skočil jsem ze roh, připravil zbraň, vykročil a - pan mě zahlédnul, položil časopis, odešel do zadní místnosti a pokradmu jukal ven okénkem. Já jsem se jal být netečným. Stálo to deset minut čekání, kdy si myslím ani jeden z nás nebyl úplně jistý, že ten druhý jde opravdu po něm, ale nakonec jsem pána vyfotil a posléze s ním i prohodil pár vlídných slov.

Setmělo se, a zrovna jsem seděl na autobusovém nádraží, když v La Pazu vypadl proud a celý ten veliký světelný límec, který jako vánoční girlandy pokrývá stěny lapazské kotliny, prostě zhasl. Z města zůstaly jen reflektory aut. V okénku autobusové společnosti nejblíž u mě zapálili svíčku a do temné haly se rozmihotalo jejich logo nalepené na skle. Ta společnost se jmenovala "TMA".

Teď je noc a já jedu do Potosí po cestě, která je dosud kupodivu téměř asfaltová.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Obsah cestopisu Deník z Bolívie a Chile

Deník z Bolívie a Chile (1 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (2 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (3 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (4 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (5 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (6 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (7 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (8 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (9 / 9)



Autor - Marek Svoboda

Zveřejněno - 19.03.2007 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň