Deník z Thajska a Kambodže (1 / 6)

Deník z Kambodže



Čt 19/1/2006

Mám pocit, že poslední týden nějak hrozně rychle prosvištěl. Zbývá sbalit, koupit nějaké to jídlo a vrátit DVD Ani di Franco. Tak už tedy zítra.

Čt 19/1/2006 19:21

Právě jsem do své obrovské krosny naházel ponožky, plavky, asi tři trička a foťák. Teď sedíme vedle sebe na podlaze pokoje a podezřívavě po sobě koukáme. Je možný že je toho tak málo? Batoh svým zhrouceným postojem odpovídá poměrně výmluvně. Je to možný.

Pá 20/1/2006 14:45

Přidáním jídla a hudebního nástroje dosáhl batoh konečně trochu důvěryhodné váhy. Abych svému odjezdu dodal patřičného lesku, naladil jsem ukulele a kolegům na rozloučenou zahrál "My Bonnie Lives Over the Ocean" a "Leaving on a Jet Plane". Řešil jsem taky složitý problém jak se dostat na letiště v mrazu a zároveň s sebou v Indočíně netahat péřovou bundu. Všechny lehké vrstvy natažené na sebe zafungovaly překvapivě dobře. Moira saves the day again.

21:00 Budapešť

Věc, která mě na cestování letadlem baví skoro nejvíc, je jídlo. U maďarských aerolinek jsem se sice těšil na ostré klobásky zapíjené čirou paprikovou kořalkou, ale ani vajíčkový sendvič a krocan se špagetama nejsou k zahození a chutnají jinak nez na zemi. Letiště jsou zvláštní zóny bez času. I když jsou třeba tři ráno, chodí okolo lidé, kteří mají vlastně pět odpoledne a ještě před chvílí byli na druhé straně světa. Nikdo se nepozastavuje nad tím když někdo spí na podlaze, atmosféra vládne velmi liberální. Vždycky se mi to na letištích líbilo a výlety na Ruzyň spojené s čicháním závanů spáleného kerosinu na vyhlídkové terase patří k mým oblíbeným kratochvílím už od dětství. Následuje několik zápisů z letového deníku, ovlivněných podle všeho nedostatkem kyslíku v kabině:

2:00

pijeme kávu nad Kaspickým mořem taženi povětřím železným ořem

2:30

Linda:"Jak se řekne maďarsky 'děkuju'?"
Já: "Ember közelben" (to si náhodou pamatuju z volebního billboardu nedaleko Košic, ve skutečnosti to znamená 'blíže k člověku'"
"Vážně, takhle dlouhý?"
"Ne, ale řekni jí to stejně"
"Vole"

9:00

Heleje Himaláje
Himaláje Himaláje
Láje Láje
Hima Hima

So 21/1/2006, Bangkok

O půl druhé ráno sedíme polonazí s lahví červeného vína na balkónu hotelu, hrajeme na ukulele, sledujeme horký kypící Bangkok a voláme: "Jdi se bodnout, pražský ledne!"

Přiletěli jsme v podvečer s tím, že hned druhý den vyrazíme do Kambodži. Stihli jsme tak jen okouknout slumy cestou vlakem z letiště a projít se místním Chinatownem. Příbytky jsou často velmi chudé, ale nějak to nepůsobí tak hrozně, když je tu pořád teplo. A to tu tedy je. Kolem páté odpoledne bylo 35C a metropole bublala v papiňáku smogu. Když se stmívá, celá obloha je díky tomu příkrovu taková světle oranžová a později přechází do krásných červánků.

Za tmy se proplétáme Chinatownem. Není tu jediné místečko, kde by něco nestálo, neleželo, nečoudilo nebo prostě jen nepřekáželo. Stánkaři, pojízdné jidelny, chodci, to všechno se volně vylévá do narvaných šestiproudových ulic. A všude tolik pachů, smrádků a vůní až to štípe v nose. Evropan je zmaten. Líbí se mi to, ale bydlet bych tu asi nemohl. Potkali jsme jen pár bělochů a naše přítomnost ve měste zdá se nezpůsobila větší rozruch. Trochu jsme čekali, že nám bude pořád někdo něco nabízet, ale vypadá to, že jsme domorodcům dost putna. Ani se moc neusmívají, ackoliv je tím jinak Thajsko vyhlášené. Možná proto, že jsme v osmimilionovém Bangkoku, uvidíme na venkově. Příjemně jsme se přiopili a o půl šesté ráno nasedli na autobus do Aranyaprathet u kambodžských hranic.

Autobus v podstatě luxusní, smíme sledovat thajské karaoke a úchylnou televizní talk-show, kde se na pódiu předvádí asi pětiletý chlapeček a vždycky když se dobere k něčemu, co bubeník považuje za pointu, třískne do činelu a publikum zatleská. Dostali jsme i vodu a taky něco, co se nakonec ukázalo být pomerančovým chlebem. Znovu jsem si vzpomněl na Jorge, kterého jsme před lety s Matěm stopli v Portugalsku. Cestoval hodně po Asii a říkal, že ta pravá legrace nastává teprve v zemi, jejíž písmo neumíme prečíst. Jeden je navyklý, ze třeba cedule "hotel" oznacuje kdekoliv hotel a najednou jako kdyz utne. A když ještě pomerančový chleba vypadá trochu jako houbička na nádobí, člověk váhá jestli je to opravdu k jídlu, nebo se to má třeba spíš strčit do podpaží.

S Nory ... S Nory ... Jíme škvory ... No, vlastně to byli cvrčci, ale to by se tak hezky nerýmovalo. Posuďte sami: "S cvrčky jíme škvory".

Ne 22/1/2006

O hranici Aranyaprathet-Poipet kolují po internetu dost hrozné zkazky, ale vypadá to, že vlády obou zemí šly do sebe, uklidily naháněče, zloděje a žebráky a domluvily úředníkům, aby nechtěli po cestovatelích víc peněz než jim náleží. Projeli jsme tudíž velmi rychle a zcela bez problémů a během chvilky už jsme seděli se dvěma Nory v taxíku do Siem Reap. Silnice to není pravda nejlepší a navíc nás při předjíždění handicapuje to, že v Kambodži se jezdí vpravo, kdežto naše Toyota je dovozu thajského s volantem po anglicku. Ani tak to ale řidiči nebrání svištět devadesát v místech, kde bych sám jel asi krokem. S výjimkou osamělé skály hned za hranicí se Kambodža zatím jeví jako rovina porostlá nízkou tropickou vegetací a plná kalných mokřin. Domorodci jsou většinou k vidění jak z nich něco loví. Chatrče stojí na kůlech, v období dešťů se to asi vyplatí. Jelikož (jak zmíněno) je tu pořád teplo, některé ani nemají stěny. Projíždíme okolo jedné takové, uvnitř houpací síť a pár věcí na podlaze, venku u vody sedí malý šlachovitý hnědý pán. Člověk se neubrání myšlence co asi celé dny dělá.

Do Siem Reap jsme dorazili kolem třetí odpoledne. Je to takové turistické městečko, které by asi vůbec nevzniklo nebýt toho, že prakticky za humny jsou chrámy Angkoru. Nakonec se rozhodneme se tam aspoň na skok podívat ještě dnes a když se den chýlí ke konci, bereme si tuk-tuk s Čepickou a vyrážíme. Zdejší varianta tuk-tuku je moped s připevněným krytým dvoukolákem pro sedící osoby. Čepička je odhadem šestnáctiletý kluk, který se poflakuje v okolí našeho hostelu. Představoval se nám, ale jako spravné hlavy dubové jsme jeho jméno okamžitě zapomněli. Na naši obranu musím ale říct, že thajština i khmérština zní uchu Evropana opravdu cize a není legrace to přečíst ani když je to přepsané do latinky.

Nejblíž Siem Reap je hned ten nejznámější a největší chrám - Angkor Wat. Tuším, že bych měl provést nějakou bombastičtější introdukci, ale ten chrám tam prostě stojí a vypadá hodně tak, jak ho člověk zná z fotek. Protože zapadá slunce, přesuneme se ještě rychle na Phnom Bakheng, který je na kopci a je tudíž ideální. Na horizont se rozprostírá džungle, ze které se tu a tam vynořují vrcholky ostatních chrámů, celé je to zahaleno oparem a nad tím rudne obloha. Hezké. Kouzelné.

Počet turistů na vrcholku kopce bych nicméně střízlivě odhadl na pět set a docela by mě zajímalo odkud bylo těch několik mamlasů, kteří po západu slunce nadšeně zatleskali. Ani Bůh, ani Jayavarman VII. se ale uklonit nepřišli, a tak se celý ten dav vydal zase dolů. Bylo to jako cestou z fotbalu a do toho se ještě motali opatrní sloni (nahoře i dole jsou cedule "careful elephants"). Sloni mají lehce přitroublé ale dobrácké hnědé oči a smrdí podobně jako koně, jen koblížky dělají o něco větší.

Je tma, sedíme zase v tuk-tuku a proplétáme se tím mumrajem zpátky do Siem Reap. Klesá mi hlava a uvědomuju si, že jsme od pátku nespali víc než tři hodiny v kuse. Motor Čepičkova mopedu monotónně vrčí a najednou stoupáme nad koruny stromů a pod námi se vine ten světelný průvod a kroužíme oblohou a celé se to zpomaluje a točí ve spirálách až do černočerné tmy. Tuk-tukem do hajan.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Obsah cestopisu Deník z Thajska a Kambodže

Deník z Thajska a Kambodže (1 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (2 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (3 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (4 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (5 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (6 / 6)



Autor - Marek Svoboda

Zveřejněno - 07.05.2007 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň