Deník z Thajska a Kambodže (2 / 6)

Deník z Kambodže



Po 23/1/2006

Po noci vydatného spánku se předchozí dva dny zdají jako sen. Chvíli to trvá než člověk poránu uvěří, že je opravdu v Kambodži. Pokud byly moje první dojmy z Angkoru trochu cynické, dnes se to všechno napravilo. Půjčili jsme si v hostelu dva oprýskané bicykly a vyrazili na vlastní pěst. Bylo to nejlepší co jsme mohli udělat, jelikož jsme rázem byli nezávislí a o něco blíž domorodcům než Japonci a Korejci v klimatizovaných autobusech. To je totiž problém. Není složité vydat se do dálek, ale pokud člověk nemá čas tam aspoň nějakou dobu žít, chodí pak po stejné zemi jako místní, dýchá stejný vzduch, ale stále je oddělen jakoby tlustým sklem. Úhybnými manévry jako třeba právě ježdením na rozhrkaném kole a plácáním do dlaní protijedoucích školáků lze tu bariéru alespoň o kousek ztenčit. Počasí nám přeje a po noční průtrži je zataženo a chladněji, tedy pod třicet stupňů.Angkor je souhrnné jméno pro mnoho palcových komplexů rozesetých po džungli, takže podívat se aspoň na některé je opravdu záležitost minimálně na dva dny. Turistů je tu dost, ale zdaleka ne tolik, kolik jsem se bál a chvílemi člověk bloumá ruinami sám. A jaké to tedy je?

Je to obrovské a prorůstá tím džungle. Je to posvátné a nutí vás to mluvit potichu. Je to magické, i když kdo čeká, že na něj z křoví vyskočí Buddha a pošeptá mu Pravdu, je trouba a může si za své zklamání sám. Je to prastaré a vypadá to místy spíš jako práce nějaké hmyzí kolonie než lidské ruky. Angkor vznikal během několika staletí a chrámy se tak od sebe dost liší - některé jsou z načervenalého pískovce, jiné stavěné z drobných cihel, další z velkých kamenných kvádrů zčernalých stářím. Rozloha celého komplexu opravdu bere dech a vedle obrovských chrámů jsou v džungli na každém kroku nějaké drobnější, i když "drobnější" je v tomto případě nutno brát dost relativně.

Pracovníky JZD potěší svatyně se zemědělským jménem Prasat Kravan. Slunce se opět blíží k obzoru a malé khmérské holčičky pasou zebu (nebo tak něco) v měkkém oranžovém světle u paty jednoho z chrámů. Jiní mrňavci se trousí ze školy v modrobílých uniformách s brašničkama na zádech. Khmérské děti jsou totiž hrozně roztomilé. Opravdu. Nebojí se, hodně se smějou, mají čisté ušlechtilé rysy a krásnou hnědou barvu. Holčičky se zdají být zajímavější než chlapečci, což ostatně platí i u dospělých, ale o tom zase někdy jindy. Tři malé holčičky se k nám přidaly včera při jídle a snědly nám polévku. Byly otrhané a evidentně bylo otravovat turisty jejich hlavní prací, ale přesto působily velmi vesele a dobrosrdečně. Kluk se přicoural az po polévce, ale nesmířil se s porážkou a doprovázel nás skoro až k hostelu než pochopil, že žádné peníze nedostane a s výkřikem "p'koh!" odešel do temnoty. Nevím jaká strašná nadávka to je, ale jeho předchozí monotónní škemrání se stalo základem pro nápěv písničky "Jo-na-mo-si", pracovně nazvané foneticky. Jestli to třeba někdy s někým vydáme, bude oříšek vyřešit kam posílat tantiémy.

S tím souvisí problém s žebráním vůbec. Došel jsem k tomu, že dětem se peníze nedávají, ale dospělým spíš ano. Děti z toho ještě nemají rozum a taky podle mě není pro nikoho dobré si takhle nastavovat hodnoty odmala, naopak když jeden dospělý požádá druhého o pomoc, mělo by se mu pokud možno vyhovět. A jestli ten člověk opravdu žebrat musí nebo je to jen flákač, který to prochlastá, to už je zase jeho zodpovědnost a nemá cenu si s tím lámat hlavu. A stejně je hlavní zdejší rolí nás farangů vozit sem peníze.

Je to dostatečně politicky korektní?

Hádám, že jo.

No a úplně na závěr bych rád poznamenal, ze dnešní noc si budu držet palce. Večerel jsem kuře a ono vonělo zvláštně, něco jako psí suchary nebo jako odér, který je tu občas okolo domů. Slečna z hospody si všimla jak se ošklíbám a přicupitala:
"Is OK, mister?"
"Isn't it too old?"
Přičichla a zářivě se usmala:
"New!"
No co byste na to řekli. Tak jsem to snědl a kdykoliv jsme pak zase na ulici cítili ten pach, Linda si ze mě dělala prdelky.

Út 24/1/2006 7:30

Tak to vypadá, že mi to s tím kuřetem nakonec prošlo. Přivstal jsem si dnes v pět a jel se podívat na východ slunce k Angkor Watu. Nebyl jsem ovšem jediný kdo měl ten nápad a u vchodu parkovaly autobusy z hotelů a armáda tuk-tuků. Byla ještě úplná tma, měsíc osvětloval kameny příchodové cesty a oblé věže chrámu se černaly proti obloze. Ze všech stran bylo slyšet tlumené hlasy a za chvíli bylo vidět, že všechny ochozy a římsy okolo jsou obsazeny lidmi. Zkusil jsem to vzít stranou abych se vyhnul těm davům a najednou střih a byl jsem prozměnu úplně sám. Ve tmě jsem prošel do vnitřního ochozu chrámu a ocitl se uprostřed snad půl kilometru dlouhé chodby. Vedle mě dva bezhlaví Buddhové a v klenbě nahoře brebentí netopýři, kteří tu bydlí. Nezvyklé, ba i trochu strašidelné.

Nebudu to dále dramatizovat a prostě napíšu, ze slunce nakonec vyšlo a že bylo jasně rudé. To už jsem byl zase mezi lidmi a mohl jsem sledovat, jak tato milá reference k domovu vybičovala turisty vycházejícího slunce k extatické kadenci cvakání fotospouští. Pak jsem jel zase domů a Lindě na pokoj přinesl čerstvý kokos s brčkem. Pak jsem ležel na posteli a psal, až se dosud spící Linda otočila a upřela na mě skeptický pohled: "Hroznej seš. Furt tady jenom hážeš sebou na posteli, cvakáš a meleš pantem!" Měla pravdu, ale místo abych byl kajícný, chytil jsem hysterický záchvat smíchu z nevyspání a teprve celý uslzený konečně upadl do bezvědomí.
Typické úterý ráno.

15:00

Kokosy s brčkem jsou báječná věc. Uvnitř lze nasosat přes půl litru čiré sladké tekutiny, která sice kokosově moc nechutná, ale při bicyklových výpravách ve zdejším podnebí to přijde náramně vhod. O přísun kokosů a mnoha dalších věcí se tu starají zástupy ženských a dětí na každém kroku. Je to trochu otrava a i když člověk ví, že sem ty peníze vozit má, začne to neustálé pokřikování po chvili lézt prostě na nervy. Dnes to vrcholí policistou, který si mě posunky a vytaženým služebním odznakem přivolá poblíž jednoho z chrámů, ale když vytahuju vstupenku, ukáže se, že mi chce akorát prodat ten odznak. Ve stínu u vody si povídáme s malou Khmérkou, mluví na zdejší poměry výborně anglicky, což se naučila prý jen tak od turistů a vůbec působí chytře. Studuje? Nestuduje, musí pomáhat mámě, protože tátu nemají. Co může člověk udělat, aby se chytré slečně z Kambodži podařilo dostat někam dál a nestrávila život prodejem kravin turistům? Nic mě nenapadlo, tak jsme si od ní aspoň něco koupili a jeli dál.

K odpočinku ve stínu jsme se složili u zdi chrámu Pre Rup. Idylku nenarušilo ani když se strhl závit objektivu foťáku, ani když jsem si sednul přímo do cestičky malinkých černých mravenců, kteří mi nalezli do kalhot a donutili mě tančit.

St 25/1/2006, Phnom Penh

Včera jsme jako obvykle zakončili den panákem Cointreau (na zdraví, Renčo!) a většinu dneška strávili na cestě do Phnom Penhu. Hlavní město má takového pěkného ušmudlaného postkoloniálního ducha. Francouzi ho navrhli v podstatě geometricky, a tak se dá v těch nekonečných řadách oprýskaných balkónů docela dobře orientovat. Zatímco zapadalo slunce, z druhé strany přicházely tmavě modré bouřkové mraky (hůlavy, řekla by babička), padl soumrak a po promenádě kolem řeky se poflakovali domorodci. Pak v naší čtvrti vypadl proud, takže teď sedíme v hostelovém baru při svíčkách a dovnitř vane teplý vítr z temné ulice.

Statistiky tak růžové nejsou, ale takhle na první pohled se zdá úžasné, jak rychle se Kambodža vzpamatovala z úchyláckého experimentu Rudých Khmérů. Teď to vypadá, že tu plyne plusminus normální život, ale není to tak dávno, co bylo všechno jinak. Třeba hned popis příchodu Rudých Khmérů do Phnom Penhu před jednatřiceti lety je docela strašidelné čtení. Měsíce předtím deptali civilisty raketovými a minometnými útoky , až ráno sedmnáctého dubna palba ustala a do města kráčely zástupy Rudých Khméru. Obyvatelé je nejdřív vítali, protože jejich příchodem de facto končila pětiletá občanská válka, ale zároveň se jich báli, protože šli jako stroje, oblečeni v černém, neusměvaví a často velmi mladí. Pak přišel šokující příkaz vyklidit hlavní město. Obyvatelé Phnom Penhu netušili, že Rudí Khmérové, po léta deptaní apokalyptickým americkým bombardováním (dva miliony tun bomb, proboha) a vymytí komunistickou propagandou, v sobě nesou šílenou nenávist k těm, kteří občanskou válku přežili relativně v klidu za linií bojů. Z phnompenhske intelektuální elity mnoho lidí nepřežilo, přičemž "intelektuální elitu" lze v tomto případě chápat jako kohokoliv, kdo třeba pracoval pro vládu jako úředník nebo jen nosil brýle.

Dnešní Evropan slyší o tragédiích, které se dějí ve světě a bere je tak nějak vzdáleně. Jen občas si zábleskem uvědomí - hele, ono jde asi opravdu na světě zažít hrozné věci a pro ty oběti to často bylo tak nečekané a absurdní, jako by to teď bylo pro mě. A jestipak by se náš hipísácký liberální světonázor nezhroutil jako domeček z karet?

později

Obnovili dodávku proudu. Není prý dostatek energie pro celé město, a tak jednotlivé čtvrti zhasínají podle schématu, které považují zaměstnanci elektrárny za spravedlivé. Domorodci baží po jejich krvi, ale Marek s Lindou si světlo svíček pochvalují.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Obsah cestopisu Deník z Thajska a Kambodže

Deník z Thajska a Kambodže (1 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (2 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (3 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (4 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (5 / 6)
Deník z Thajska a Kambodže (6 / 6)



Autor - Marek Svoboda

Zveřejněno - 14.05.2007 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň