Vejlet do Pákistánu – kapitola 1

Vejlet do Pákistánu



26.6.2001 (Út) Praha – Londýn (letiště) – odlet do Dubaje

Po roce těšení a po asi dvouměsíčních intenzivních přípravách jsme se dočkali. Odlétáme do Pákistánu. Včera večer jsme se všichni sešli u Hanky a Ištvy na Smíchově, abychom společně zkontrolovali věci, které si bereme s sebou. Jsme celkem čtyři, kromě Hanky a Ištvy, jež se rozhodli, že poletí teprve před dvěma měsíci, ještě můj kamarád Jirka a já. Celý minulý týden mě bolelo v krku, takže jsem to v pátek nevydržel, zašel k doktorce a od té doby jsem na antibiotikách. Což mě ale nemůže vůbec rozházet, z posledních svých cest jsem na tuto situaci zvyklý.
Ráno na Andělu dokupujeme jídlo na cestu a poslední nezbytnosti a vyrážíme na letiště. Jde se s námi rozloučit Hančina ségra Lenka, která se jim bude měsíc starat o byt. Před jedenáctou se v pohodě odbavujeme a kolem dvanácté míříme na palubu letadla. První šok je, že za kontrolním prostorem vidím svůj a Jirkův batoh, místo toho aby je již v tuto dobu nakládali do letadla! Jen, co nás a příruční zavazadla zrentgenují, dozvídáme se důvod této nenormálnosti. Musíme oba rozbalit batohy a vyndat jejich obash. Zajímají je pouze naše lahve na benzín. Vyndaváme je, celník k nim čichá a zabavuje nám je. Měsíc tu na nás budou čekat. Prý nesmí vůbec smrdět. A to v nich přitom není ani kapka benzínu! Prý hlavně do Londýna musí být takhle přísní. Například plný plynový zapalovač vůbec nevadí! Co se dá dělat.

Kolem jedné hodiny odpoledne startujeme směr Londýn. Letíme komplikovanou cestou Praha – Londýn – Dubaj – Islámábád, neboť přes Frankfurt či Mnichov již nebyl volný let a na náš původně zaregistrovaný let přes Zurich nebylo z neznámých důvodů možné vystavit letenku. Do Londýna letíme s ČSA a pak již se společností Emirates. Je nádherná viditelnost, Polabí, Poodří, severočeskou pánev a kus Krušných hor máme pod sebou jako na dlani. Za dvě hodiny dosedáme v Londýně-Heathrow, jednom z největších letišť na světě. Protože přecházíme z haly do haly a jelikož si musíme též zajistit u Emirates palubní lístky do Dubaje a následně do Islámábádu, opouštíme tranzitní prostor. Tudíž absolujeme vstupní pohovor do země. Ale v pohodě. Zde nás, teda hlavně Jirku, čeká Káťa-Škubánek, která tu přes léto studuje. Máme čas až do půl jedenácté večer. Chvíli hledáme místo, kde bychom mohli v klidu čekat, než se ubytováváme kdesi v rohu našeho odletového terminálu 3. Je tu sice teplo, ale zase klid. Sedíme čteme noviny, kecáme, Škubánek pomlouvá Angličany, občas se procházíme po terminálu. Jen ležet a spát se tu nedá.

V půl desáté se jdeme odbavit a připravit se k odletu. Skoro na čas, po půl jedenácté večer Londýnského času odlétáme. Letíme supermoderním Airbusem A330, každý máme svoje video se spoustou různých filmů, 20 her a 25 hudebních kanálů. Je to ještě lépe vybavané než Boeing 777, co sem s ním letěl do Jižní Ameriky. Velmi zajímavé kromě normálního sledování trasy letu jsou dvě kamery, jedna dopředu ve směru řidiče a druhá dolů, směrem k zemi. Nesmí být ale tma či mraky. Ale už jen pohled na runway po dobu vzlétávání stojí za to! Dlouho po odlepení od země se nic neděje, než konečně dostáváme jídlo, po kterém můžu konečně usnout.

27.6.2001 (St) Přílet do Dubaje – Dubaj – odlet do Islámábádu

Nad Arabským poloostrovem nás budí na snídani a o půl osmé místního času přistává naš Airbus v Dubaji, největším městě Spojených arabských emirátů. Jsme v zemi, jež celá leží na ropě, všude vládne luxus. Například v letištní hale se chodí většinou po koberečkách. Letadlo do Islámábádu nám letí až na noc, takže máme celý den čas. Za asi 600 Kč nám ještě v Praze Ištva zařídil Emirátská víza, tudíž můžeme vyrazit na celý den do města. První setkání s Dubají, nepočítaje klimatizovanou letištní halu, je vskutku pekelné. Venku praží slunce a je tak 38 až 40 stupňuů ve stínu. Přemýšlíme, zda vůbec půjdeme ven. Nakonec, když už jsme zaplatili tolik peněz, vycházíme. Měníme si pár dolarů na místní dirhamy (1Dhm je asi 10 Kč), odmítáme drahou úschovnu na příruční zavazadla a jedeme do centra.

Přílet do Dubaje

Hodinová jízda klimatizovaným autobusem je zajímavá – široké bulváry, obrovské obchodní domy a pasáže či hypermarkety, výškové budovy, palmy, luxusní auta. Všude je absolutní poušť, tam kde je zeleno, tam se zavlažuje. Sladkou vodu si Emiráčani mohou dovolit vyrábět odsolováním z vody mořské. Autobus nás vyhazuje na konečné skoro na břehu Perského zálivu. Vedro je čím dál tím větší. Sedáme si na břeh mořského kanálu na lavičky kryté před sluncem velkým přístřeškem. Jdeme se na chvíli projít na místo, jež zdáli vypadá jako shluk historických baráků. Ale jsou to jen muzea, z části pod širým nebem. Jedna brána je dokonce jen z polystyrenu. Přes kanál je pěkný výhled na město. Bohužel na druhou stranu kanálu není žádný most, tudíž za půl dirhamu jedeme malou motorovou lodí, jež slouží jako přívoz. Jsme v Arabském světě – Hanka je sice zahalená v šátku, ale i tak je v centru či spíše necentru pozornosti. Jeden Arab na loďce si od ní dokonce odsedá.

Nábřeží v Dubaji

Dostáváme se do absolutního centra města. Chvíli chodíme po uličkách plných obchodů. Všude je ale nádherně čisto, žádný orientální nepořádek. Nejvíce mě zaujme ulička plná obchůdků se zlatem. Hance se zvlášť líbí jeden velký náhrdelník za pouhých osm set tisíc dirhamů (osm miliónů korun), ale Ištva se nemá k tomu, aby jí tento klenot koupil. Díky vedru se nám moc nechce chodit nikam daleko, a tak rychle hledáme bus, jež nás odveze zpět na letiště. Kolem třetí hodiny jsme zpět v klimatizované letištní hale. „Ubytováváme“ se nedaleko obrovského duty-free shopu na pohodlných pololehátkách s výhledem na letištní dráhu. Na záchodě se pokouším trochu umít celodenní pot, což musí na bohaté arabské cestujícím, kteří mě náhodou pozorují, působit dost exoticky.

Pakistán

Chvíli spíme, já většinou jen odpočívám. Když už mě to nebaví, jdu „očumovat“ luxus do duty-free shopu. Marně se snažíme z naší letecké společnosti vyrazit nějaké jídlo, když tu celý den tvrdneme. Prý jsme neměli vycházet z tranzitní haly. Takto nemáme nárok. Co naplat, musí nám stačit naše zásoby. Kolem desáté večer nasedáme do našeho letadla. Je to opět A330, tentokrát úplně plný. O půl jedenácté, s menším zpožděním, startujeme směr náš cíl – Islámábád. Vedle mě přes uličku sedí muslimka, celá, až na škvíru pro oči, zahalená. Je pro mne zajímavé ji pozorovat, při jídle si nadzvedá roušku, rukou a kabelkou se při tom kryje, aby na ní nebylo vidět. Každé zápěstí má obtěžkané zlatem, obrovský prsten bude asi z platiny. Jednou se mi podaří zahlédnout naušnici v jejím nose. Těžko říci, jak bere svoji roli. Před odletem se spolu se svou dcerou modlí. Konečně nám dávají večeři a já můžu na chvíli usnout.

28.6.2001 (Čt) Islámábád (Rávalpindi)

Kolem půl třetí v noci místního času (plus tři hodiny k našemu letnímu) přistáváme v hlavním městě Pákistánu, Islámábádu. Naše pákistánský vejlet právě začíná. Poprvé vycházíme z letadla po schůdkách a ne chobotem. Do haly nás vezou busem, takže ihned poznáváme místní klima. I teď v noci má vzduch kolem třiceti stupňů! Dle předpovědi počasí má být přes den 45 až 46 stupňů ve stínu. V pohodě procházíme imigračními úředníky a čekáme až nám vyloží naše batohy. Ištův, Jirky a můj již máme, ale Hanky stále nikde. Čekáme až do posledního vozíčků, ale stále nic. Vtom se vedle mě objevuje úředník Emirates, jsem-li pan Ledvina. Prý jeden náš batoh ještě nedorazil do Dubaje. Opakuje se šest let stará historie z Nepálu, kdy nám ale nepřiletěl batoh žádný. Hance je do bréče, vůbec se jí ale nedivíme. Blbá smůla! V kanceláři Emirates vyplňuji protokol o nedoručeném zavazadle a doufám, že přilítne zítra.

Pakistán

Bereme si taxíka a necháváme se hodit na křižovatku, kde by podle průvodce Lonely Planet mohlo být centrum Rávalpindi, což je dvojměsto Islámábádu. Přestože jsme na začátku dohodli cenu sto pákistánských rupií (šedesát rupek je jeden dolar, 3 rupie jsou 2 české koruny), nyní po vystoupení chce taxikář více. Jsme v muslimském světě, kde okrádat nemuslima není nemorální čin. Nakonec mu dáváme sto deset rupek, více drobných stejně nemáme. Po menších zmatcích s hledáním hotelu, se ubytováváme v tom, před kterým nás vysadil taxikář, za 125 rupek na jednoho. To že je šest hodin ráno není vůbec na překážku, tady jsou pohostinní a budeme platit až od další noci, což by bylo v Čechách jistě nemyslitelné. Dostáváme dva dvojlůžáky. Po koupeli jdeme spát, co jiného se dá dělat v šest ráno s vidinou blížícího se vedra?

I když jsem unaven, ve vedru se mi usnout moc nedaří. Odpoledne se stěhujeme do jednoho společného čtyřlůžkového pokoje a bez Hanky, jež zůstává v hotelu, vyrážíme do ulic. Mejlujeme domů, nakupujeme zásobu pitných vod, neboť z kohoutku se zde pít nedá, zjišťujeme odkud jezdí busy do hor na sever země, neboť hlavně kvůli nim jsme do Pákistánu přijeli. Se zájmem sledujeme uliční cvrkot – mně i Jirkovi to připadá jako v Nepálu, stejný smog, motorokši, zboží, výlohy, všude lidi, auta jezdíci vlevo, otevřená kanalizace. Jen motorikši jsou zdobenější. Pro Ištvu to může být ale dobrý šok. I když slunce pomalu zapadá a vedro by mělo být menší, tak se přesto splavení vracíme do hotelu. Studená sprcha mi připadá velmi teplá, i když nejsem vůbec otužilec. Stále jsme jak v sauně, přestože větrák jede celý den nepřetržitě. Opravdovou klimatizaci ale naše kůča nemá. Konečně je trochu klid a nálada na dopsání deníku.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 27.10.2005 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň