Vejlet do Pákistánu – kapitola 10

Vejlet do Pákistánu



25.7.2001 (St) Lahore – odjezd do Péšáváru

Dnes máme celý den na Lahore, až na noc bychom rádi odjeli do Péšáváru. Ráno si balíme našich pár krámů a necháváme si batohy na recepci. Navrhuji jít do muzea, prý největšího a nejlepšího v Pákistánu. Chtěl jsem tam jít už včera, ale to pršelo. Je to kousek od našeho hotelu a otevírají až v devět. Před devátou postáváme před zamčenou branou muzea. Jdu se podívat za roh, jestli by se nedalo nějak proniknout dovnitř a porozhlédnout se po okolí, než nás pustí dovnitř. Tady mě nějaký zaměstanec informuje, že dnes, ve středu, je zavírací den. Nadávám si – vždy to v průvodci psali, že je v „Wednesday“ zavřeno, ale bohužel mě nedošlo, že „Wednesday“ je středa. Vadí to především Hance, která se sem též těšila a která mi teď oprávněně nadává. Kluci ty stejně raději chtěli do Zoo.

Budova muzea

Takže sedáme na městský autobus a po hlavní obchodní ulici, The Mall, tam jedeme. Poprvé jedeme normálním městským busem, který má, jak velí místní zvyk oddělenou část pro muže a část pro ženy. Ty mají pro sebe asi jednu třetinu vepředu, muži jsou pak v zadní čísti, odděleni sklem a mříží. Zoologická zahrada je celkem pěkná, čekal jsem hrůzu podobnou té v Kátmándú, ale tato je již z doby koloniální Anglie. Je to normální Zoo, takže většina exponátů je z celého světa, a jen minimum místních druhů. Všude je poznat, že tu včera byl trochu větší slejváček. Kolotoče a prolejzačky jsou celé pod vodou, což dětem nevadí a s radostí si tu hrajou. Jelen ležící ve vodě vypadá také exoticky. Na cestách, kde voda opadla, se činí místní zřízenci a zametají bahno, které voda naplavila. Nejvíce z celé Zoo se mi líbí krmení opic. Dostávají napečené čapáty, jablka, švestky a čerstvé banány. Mňam.

Hned vedle Zoo je velká zahrada (Lawrence Garden), založená též Angličany. Proto je uspořádána, systematicky budována, se spoustou exotických dřevin z celého světa. Jelikož je vedro, a zase nemáme tolik času, tak si procházíme jen malinkou část. Opět tu jsou velké plochy celé pod vodou. Některé stromy jsou „obaleny“ netopýry, což jsem v Čechách ještě neviděl. Autobusem zase jedeme zpět, v hotelu si vyzvedáváme batohy a jdeme znova do Starého města. Hanka i Ištva chtějí vidět ty dvě mešity, které jsme s Jirkou včera navštívili. Zatímco si je prohlížejí, my jim hlídáme věci a já přemýšlím, kudy se nejkratší cestou dostaneme ven ze Starého města. Ale tu se nedá nic plánovat. Změť ulic je strašná, jenom volíme nějaký směr a pak doufáme, že nás to někde vyplivne. Opravdu po menším kličkování vycházíme jednou z městkých bran. Po hranici, kde dříve město končilo, jdeme až do Iqbal parku, kde stojí moderní minaret (Minar-i-Pakistan), spíše rozhledna, menší pokus o stavbu podobnou Eiffelově věži. Tady si bychom rádi vydrželi odpočívat až do večera, než půjdeme na autobus.

Koloniální architektura v botanické zahradě

Ištva s Jirkou jdou propátrat odkud přesně jezdí autobusy a jak často. Vrací se asi za hodinu, že je to tam, jak jsme si mysleli, a že jezdí každou chvilku, jak se vždy naplní. Sedíme na trávníku pod minaretem a odpočíváme. Tak jako všude v Pákistánu jsme brzy centrem pozornosti. Nejprve se kolem nás tvoří velký kruh, který se postupně zmenšuje. Nejodvážnější stojí či sedí přímo nad náma. Nejhorší je skupina ženských žebraček. Když už to vypadá, že se budeme muset spakovat a přesunout se jinam, přichází nějaký Pákistánec, na všechny cosi huláká a všichni se rozcházejí. Víme moc dobře, že ne nadlouho. Taky se po chvíli zase volný prostor kolem nás zmenšuje. Když už je zase kruh uzavřen, radši se zvedáme. Jdu se ještě podívat přímo pod minaret. Nahoru nemá smysl lézt, neboť je zataženo a viditelnost je mizerná. Najednou vidím, jak někdo jako náš městký policista bere několik lidí rákoskou, zdejším častým donucovacím prostředkem. Asi se na mne příliš lepili a tak je takto, pro mne až velmi drsně, vyhání. Možná by u nás rákoska v rukou strážců zákona občas nebyla špatná.

Nájemní úředníci

Vypadá to, že každou chvilku bude pršet, a tak vyrážíme raději co nejrychleji na autobusové nádraží. Zde si sedáme do rohu otevřené čekárny, abychom nebyli moc nápadní. S Jirkou se jdeme podívat, čím bychom mohli jet. Nejvíce mě uchvacuje autobus s puštěnou klimatizací, ve kterém je doopravdy zima. Jeden bus této společnosti se právě chystá odjet, takže si vybíráme ten další, co by měl odjíždět v půl osmé. To se nám hodí, ráno bychom mohli být v Péšáváru. Rychle si do něj sedáme. Zrovna začíná pršet; říkáme si, že jsme poslové deště, odkud odjíždíme, tam začíná pršet. V autobuse je taková zima, že se musím obléct! Konečně po několika dnech neskutečného vedra je to velmi vítaná změna. Sice s velkým zpožděním, až se celý autobus naplní, odjíždíme směr Ravalpindi – Péšávár. Nevadí, alespoň budeme v cíli až ráno a ne v noci.

Vyjíždíme z Lahore a místo po silnici, po které jsme předevčírem přijeli s Pindi, teď najíždíme na dálnici, jedinou v celém Pákistánu, vedoucí z Lahore do Rávalpindi. Holt jsme si, když jsme sem jeli, vybrali ten nejhorší spoj. Klimatizace hučí stále naplno, nebyl to jen reklamní tah na nádraží na nalákání zákazníku. Někdy v noci zastavujeme na dálničním odpočívadle. Kola, čapáty, čaj či pákistánské bagety tu ale naštěstí stojí stejně jako kdekoliv jinde, nejde o žádné předražené občerstvení, jak znám z českých zemí. Po nasycení a napojení jedeme dál. Do Rávalpindi ani nezajíždíme, jen ho podjíždíme a jedeme přímo do Péšaváru.

26.7.2001 (Čt) Péšávár

Kolem třetí hodiny v noci se probouzím, podél cesty se objevují domy, a před půl čtvrtou zastavujeme v Péšaváru. Jsme na nějaké široké ulici, ale vůbec to nevypadá jako centrum, ani jako autobusové nádraží. Do hotelu to už nemá cenu, takže se jdeme s Ištvou podívat, kde bychom do rána přečkali. Zjišťujeme, že na druhé straně ulice je opravdu autobusové nádraží, jen umně schované za zavřenýma roletama. Naštěstí boční vchod je otevřený. Zde Ištva dohodne s místním hlídačem, že tu na lavičce můžeme počkat do rána. Tvrdí mu, že jedeme do Rávalpindi a čekáme na ranní spoj. Vracíme se pro Hanku a Jirku a sedíme, či spíše klimbáme do té doby, než se nám zdá, že by mohla jezdit městská doprava, a že by nás již mohli někde ubytovat.

Jedeme kousek za Staré město, kde se na třetí pokus ubytováváme v relativně zachovalém hotelu Relax Inn. Jelikož jsme půl noci probděli, tak si všichni jdeme s chutí zdřímnout. Až po desáté hodině vyrážíme do ulic. Jdeme se podívat do Starého města. Je to jeden velký bazar, jeden obchůdek vedle druhého, opět se tu dá koupit skoro všechno. Zdejší obyvatelé, Paštúnové, jsou vzhledem trochu odlišní od ostatních Pákistánců, často nosí dlouhý vous a jinou pokrývku hlavy. Jsme jen 50 kilometrů od Afganistánu, což vidíme na každém kroku. Kromě spousty emigrantů, vidíme hodně afgánského zboží, většinou pašovaného, například výrobky z lápisu. Často mají obchody v názvu slovo Afganistán či afgánský. V knihkupectví prodávají pohledy z Afganistánu, podle fotek to musí být zajímavá země, nyní bohužel úplně uzavřená. Žádné cenné historické památky nevidíme, jedno náměstí je upraveno jako moderní památník a Hanka s Ištvou navštěvují jednu mešitu.

Procházíme také zakrytou uličkou plnou krámků se zlatem, ale není to již takový luxus jako v Dubaji. Na oběd jdeme do restaurace, která leží hned vedle našeho hotelu. Že na jídlo dlouho čekáme, to je tady normální, ale vadí mi, že nemají žádné sladkosti, které mají na jídelním lístku a na které mám chuť. Odpoledne jedeme autobusem, které tu jsou všechny fantasticky pomalované a vyzdobené zvenku i zevnitř, do obchodní čtvrti, Saddar Bazaaru. Tady jsou banky, luxusnější obchody, knihkupectví, asi i úřady. Náhodou zavítám do jednoho malého obchůdku s potravinami, kde se dá sehnat skoro vše z Evropy či Ameriky – čokolády, konzervy, kompoty, omáčky, instantní věci či džusy. O nic takového sice nestojím, ale přijde mi to tady dost zajímavé. Kolem nás se všude motá spousta žebráků a prodavačů různých cetek, mnohem více, než doposud kdekoliv v Pákistánu. Zastavit se někde na ulici dost dobře nemůžeme. Hned kolem sebe máme houf lidí. Navíc lidé mi tu přijdou více drsnější a nepřístupnější, než jinde v zemi – pro mne všichni vypadají jako bojovníci Talibánu či jiné muslimské militantní skupiny.

Reklama na film Mumie na místním kině

Jirka si u jednoho kluka kupuje dva pravé afgánské nože, přijdou ho asi na 400 korun, u nás jsou prý mnohem dražší. Jeden má rukojeď z lápisu, je moc pěkný. Hned kousek od centra je katolický kostel, do kterého se pokoušíme přes zamčené dveře nahlédnout. Jaké je naše překvapení, když po chvilce přichází černoch a pouští náš dovnitř. Je to mladý misionář z Ugandy, který už je druhým rokem v Pákistánu. Pouští nás do kostela, dobrou angličtinou nás ním provádí. Vypráví nám o katolících v Pákistánu, konkrétně zde v Péšáváru. Je to velmi zajímavé, neboť drtivá většina Pákistánců jsou muslimové. Nakonec neodmítáme pozvání na sklenici vody do sousedního domu, kde žije. Vypráví též něco o sobě, proč takhle působí ve světě, jak je to s náboženstvím v Ugandě, že například hodně Afričanů jezdí studovat do Pákistánu, kde je vzdělání levnější než v Evropě. Je to velmi příjmné setkání, působí to tu na mě jako ostrov klidu v moři chaosu a hluku.

Vracíme se zpátky k našemu hotelu. Jdeme ještě jednou do Starého města, kde si v jednom obchůdku kupuji ráno vyhlídnutou vodní dýmku. Nejvíce času trávíme všichni v obchodě s čajem, kde až na Ištvu ve velkém nakupujeme. Pákistánci sice čaj nepěstují, ale všechen dovážený tu mají velmi levný. Nejvíce se těším na zelený čaj z indického Kašmíru. Na večeři se nám nikam nechce, takže si kupuji na ulici jen čapáty a k tomu různé smažené pochutiny, kterých tu dělají nepřeberné množství a které jsou vždy vynikající. Měl bych sice držet dietu, ale těmto laskominám se nedá odolat, stejně jako vynikajícímu mangu.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 05.01.2006 21:06

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň