Vejlet do Pákistánu – kapitola 7

Vejlet do Pákistánu



15.7.2001 (Ne) Deosai Plains 4550m – 4100m

Ráno po včerejších dvanácti hodinách na nohou vstáváme až v sedm. Trochu mě pobolívá hlava, celkově se cítím trošku oslabený, už se těším, jak dnes o něco sestoupíme. Přece jen to byl včera pořádný záhul. Pomalu scházíme dolů, nejprve trochu prudčeji po travinách a pak stále údolím dolů podél říčky. Podle fotokopie kusu mapy, kterou jsem dostal ve Skardu, má být cesta na druhé straně, takže brodíme na druhou stranu. Přesněji, já brodím, Jirka s Hankou přeskakují po kamenech a Ištva si máčí obě boty, neboť uklouzl do vody. Ale vše je v pohodě, pokračujeme stále dále; cesta tu kdysi možná byla, ale teď tu nejsou ani její náznaky. Asi ve výšce 4100 metrů se před námi otevírá široká pláň. Mapa velmi zkresluje, jeden centimetr je 2,5 kilometru, postupujeme tudíž velmi pomalu.

Vlevo v dálce je vidět jeepová cesta přicházející ze Skardu kolem jezera Satrapa a nižší sedlo 4200 metrů. Jdeme po pláních rovnoběžně s touto cestou, ale na druhé straně říčky, tak tři kilometry daleko. Občas je to trochu do kopce, občas mírňoučce z kopce. Všude kolem nás vykukují z nor svišti. Vždy varovně piští a při přiblížení na 70 až 100 metrů se schovávají pod zem. Vypadá to, jako by si o nás předávali zprávy. Mezi norami mají vyšlapané cestičky, často jdeme po nich, v domnění že to je zbytek normální pěší stezky. Musíme si dávat pozor, abychom nezapadli do některé z velkých nor, u kterých tyto cestičky končí. Kopce na obzoru jsou jen oblé, někde tam je Kašmír. Náhle se před námi objevuje řeka. Přeskákat není kde, tudíž musíme brodit. Voda je studená, ale dá se to vydržet. Proud naštěstí není tak dravý a všichni jsme po chvíli na druhé straně. I když se Ištva diví, že jsem nepoužil pro lepší chůzi ve vodě sandále.

Pákistán

Pokračujeme po pláni dál, stále po příjemné travičce, občas s nějakým potůčkem, či houpavým vyschlým močálem. Občas trochu zkrápne, ale vždy jen krátce. Spíše hodně fouká vítr, což naštěstí nesvědčí komárům, kterých by tu jinak bylo hodně. Před pátou přicházíme k další řece, širší než ta předchozí. Naštěstí je vody jen nad kolena, i když proud je sice větší, ale dá se ustát. Jirka se vrací a Hance přenáší batoh. Zde by přece jen mohla mít problémy a koupel, především batohu, by nebyla vůbec příjemná. Nad námi je nebe čím dál černější, takže se utábořujeme hned poblíž řeky, pod menším srázem, který nám snad bude sloužit jako závětří. Pouze terén je zde trochu nerovný. Dostatek podvečerního času trávím dopisováním deníčku a čtením průvodce. V noci opravdu začíná pořádně pršet.

16.7.2001 (Po) Deosai Plains (4100m) – Průsmyk Chhachor Pass (4260m)

Ráno stále poprchává, takže balíme mokrý stan. V mírném deštíku vyrážíme napříč pláněmi. Hned po hodině chůze, když už to vypadá, že žádné brodění nebude, stojíme nad dost tekoucím řekou. V jednom místě je dost široká, zde také, za mírného deště, brodíme. Když se zouvám, a pak na druhé na druhém břehu obouvám, komáři mají žně. Nejhorší pro mne je ledová voda, ale křeč mě naštěstí nechytla. Na druhé straně pokračujeme do kopce a v půl jedenácté jsme na jeepové cestě, která vede napříč celými Deosai Plains. Jsou to jen vyježděné koleje ve zdejší travnato-kamenité krajině. Jde se po ní dost příjemně, stále buď po rovině či jen mírně nahoru či dolů. Jen deštík je trochu nepříjemný, hlavně že mraky brání možným rozhledům. Cestou míjíme dva domorodce vedoucí koně. Přitom tu nikde není žádné osídlení, ani zvířata se tu nikde nepasou. Asi přecházejí celé pláně, jako my.

Pákistán

Před polednem přicházíme k široké řece, přes kterou je pohodlný brod pro auta. Bohužel to není na přeskakování přes kameny, tudíž opět brodíme. Na druhé straně sedí u jeepu 15 Pákistánců, hlavně do šátků zahalených žen, které nás mají pochopitelně za hlavní atrakci. Taky se nás hned jeden mladík „ujímá“, že si nás musí vyfotit. Nebráním se. Na oplátku chceme fotit my je, teda hlavně ženy, které se zde v Pákistánu, skoro nikde vyfotit nedají. Když ale na ně namířím objektiv fotoaparátu, utíkají pryč. Později chytají Hanku mezi sebe, drží se ji, a cosi jí vytrvale v urdu švitoří. Ty nejodvážnější se s ní nechávají fotit. Někteří další mladíci vyžadují, abych je také vyfotitl, takže film rychle ubývá. Klid na jídlo bychom tu neměli, radši se loučíme a odmítáme pozvání na jejich masitý oběd a jdeme kus dál, odkud již není tato skupina vidět. Naše jídlo přerušuje příjíždějící jeep, který kousek od nás zastavuje, a po chvíli jsme opět atrakcí. Radši se zvedáme a jdeme dál.

Pákistán

Bohužel začíná zase pršet a déšť přechází ve slejvák. V dešti míjíme i náhorní jezero, velké, skoro přesně kulaté, ležící těsně pod průsmykem Chhachor Pass (4260m). Do průsmyku je to jen padesát výškových metrů. Déšť už ustává, a když ve čtyři hodiny stojíme v průsmyku, tak už neprší. Bohužel jsou všude mraky, a my tak nevidíme údolí, do kterého přicházíme. Opouštíme Deosai Plains a blížíme se k Nanga Parbat do údolí Chilim Gah. Hned na prvním příhodném místě se utábořujeme nedaleko cesty, trochu skryti před případnými projíždějící jeepy. Večer sice neprší, ale mraky zůstávají všude kolem nás.

17.7.2001 (Út) Průsmyk Chhachor Pass – Chilam – Astor – Tarashing

Ráno vstáváme do deště. Čekáme vzájemně na sebe, abychom měli složeny věci ve stejný čas, a pak rychle balíme stany. Za mírného deštíku, spíše takzvaných vodorovných srážek z nasycených vodních par, sestupujeme do údolí. Cesta je stále stejná jako včera, jeepy vyjeté koleje. Viditelnost je opět malá. První osídlení od Skardu jsou stany pastevců, které míjíme, a pak první chatrče-domy. Po jedenácté nás v první osadě předjíždí minitraktor a my si naskakujeme na prázdný valník. Čtvrthodinová jízda nám bohatě stačí – je to strašná řehtačka. Při jednom nadskočení mě to hodí dopředu a já se dost bolestivě praštím do svého kolena. Vystupujeme u závory značící vstup do Národního parku Deosai Plains. Vedle závory je malý stan, napůl zapuštěný do země, kde sedí dva úředníci. Chtějí, abychom jim ukázali permit do národního parku. Vysvětlujeme jim, že tudy, kudy jsme šli, nebyla žádná podobná závora, kde bychom si ho koupili. Platíme tedy až tady, i když národní park již opouštíme a když jsme doposud netušili, že jsme parkem procházeli. Na jednoho to dělá 256 rupek (4 dolary).

Hned pod závorou je vesnice Chilam Chauki, ve které si dáváme oběd. Jedna bouda slouží jako restaurace pro místní, využíváme ji tudíž i my. Sedáme si na zvýšenou plochu pokrytou koberci. Zde dělají jen vynikající čaj, další jídlo pro nás objednává majitel telefonem odjinud. Za chvíli všichni máme dobré čapáty a sabdží, tentokrát připravené z jedlého ibišku, jak nám vysvětluje Hanka, která ho zná z Afriky. Údolí dolů je již hustě osídlené, takže si na další cestu bereme jeep. Za 800 rupek nás čeká cesta 60 kilometrů dolů. Jirka s Ištvou sedí na korbě, drže se jen postraňků, ve společnosti ovcí. Já s Hankou sedím v kabině vedle řidiče. Je to náš první taxík v životě, kde dostáváme občerstvení – každý krabičku mangového džusu a kokosové sušenky. Řidič též používá vůni ve spreji na interiér vozu, asi mu nevoní moje botky. Vepředu se to dá ještě vydržet, kluci na korbě to mají dost drsné. Tři hodiny se kodrcáme, moc příležitostí pro vyšší rychlost není.

Pákistán

Projíždíme několik vesnic, kde zrovna chodí žáci ze školy. Ve tři odpoledne jsme v Astoru, středisku celého Astor Valley, které leží pod masivem Nanga Parbat. Zde si stačíme koupit jen sušenky a hned se skládáme na další jeep, který jede nahoru do 40 kilometrů vzdáleného Tarashingu, našeho dalšího cíle. Jeep je nákladní, dostáváme tudíž celkem slušnou cenu 400 rupek dohromady. Batohy jedou na střeše nad řidičem, my stojíme či sedíme spolu s dalšími sedmi Pákistánci vzadu na nákladu. Zajímavý je drátěný kotec, který řidič v průběhu jízdy naplňuje zakoupenými slepicemi. Dvě hodiny jedeme nahoru do údolí Rupal. Jde to velmi pomalu, jsme naloženi, tudíž to moc nedrncá. Stejně jsme rádi, když v podvečer přijíždíme do Tarashingu. Zde se ubytováváme v tom levnějším ze dvou zdejších hotelů – New Rupal Hotel – za 150 rupek za místnost. Večeříme na terase s výhledem na ledovec, který bohužel většinou kryjí mraky. Snad zítra bude lépe.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 08.12.2005 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň