Vejlet do Pákistánu – kapitola 9

Vejlet do Pákistánu



22.7.2001 (Ne) Dojezd do Rávalpindi – Rávalpindi

Brzy ráno ještě zastavujeme na jídlo, a pak už jedeme prakticky po rovině až do Rávalpindi. Kolem půl osmé, tedy asi tak o čtyři hodiny později, než tvrdil včera v Astoru Ištva, jsme u cíle. Ke konci cesty je mi opět hůře. Cítím, že střeva nepracují, jak by měla. Vystupujeme na konečné, na nádraží Pir Wadhai, a jedeme suzuki do centra. Teď už to je necelý kilák na dojití k „našemu“ hotelu Popular Inn, jiný nemá smysl hledat. Najednou cítím, že to na mne leze. Snažím se sehnat nějaký záchod, ale pozdě. Než si sundám kraťasy, všechno ze mne odchází. Hrůza! Podělaný, smradlavý, obklopen mouchami se za ostatními ploužím do hotelu. Zde ještě pro nás nemají volno, ale nechávají nás dole v jídelně-recepci. Než kluci všechno vyřeší, raději čekám venku před hotelem. Pak rychle vbíhám dovnitř do sprchy, umít se a všechno vyprat. Alespoň nějaká úleva.

Přemýšlím, jaké by to bylo u nás v Čechách se chtít ubytovat již brzo ráno, či moci hned použít hotelovou sprchu. Již za hodinu je pro nás volný „náš“ čtyřlůžák. Kamarádi mezitím snídají, mě stačí jen čaj a trocha sušenek. Přes den jen ležíme na pokoji, pereme a odpočíváme. Na oběd mi stačí jen pár sušenek a trocha čaje. Bohužel se stále dehydratuji, nic v sobě neudržím, takže musím stále hodně pít. Odpoledne se jdeme projít do města. Podaří se mi ostatní přesvědčit, ať jdeme na Rajah Bazaar. Hlavně Ištvovi se tam vůbec nechce, vždyť jsme už tam byli několikrát. Ale myslím si, že vůbec nelitují. My tu chodili buď brzo ráno či pozdě odpoledne a jen po jedné hlavní ulici. V bočních uličkách začíná ten pravý orientální život - plno krámků s kořením, čajem, ovocem, rukodělnými výrobky, elektronikou. Rajah Bazaar je jedno, v Pákistánském smyslu, z obchodním center Rávalpindi.

Prodavač papoušků, Pákistán

Jak říká Ištva, tady se dá sehnat úplně všechno. Všude spousta lidí, všichni nakupují a prodávají. Dokonce zde potkáváme i pár žen, které se zajímají hlavně o látky. Žen na ulicích jsme zatím v Pákistánu potkali minimum. Cestou zpátky se stavujeme na večeři v pákistánské restauraci v ulici, kde máme hotel. Objednávám si jen suchou rýži – dostávám však pulau – rýži smaženou, kořeněnou a se zeleninou. Tohle ale bohužel jíst nemohu! Když jsem jídlo nejedl, nemusím ho ani platit! Dost dobré! V našem hotelu pro mě mají pochopení, dostávám krásně suchou rýži a k tomu vařenou zeleninu, žádné koření a skoro žádný olej. Personál je tu doopravdy vstřícný, i když možná platíme o malinko více, než by se dalo sehnat – 500 rupek za pokoj. Večer přebalujeme věci do dvou batohů, ráno vyrážíme na pětidenní výlet do Lahore a Péšáváru. Pojedeme jen nalehko, se spacáky, trošičkou oblečení a nezbytnými léky. Vše ostatní necháme v hotelu.

23.7.2001 (Po) Rávalpindi – Lahore

Po sedmé hodině vyrážíme z hotelu. Jedeme opět suzuki na Pir Wadhai, odkud jezdí busy do Lahore. Když přijíždíme na nádraží, zrovna začíná pořádně pršet, je holt monzunová sezóna. Nasedáme do prvního autobusu, který jede do Lahore. Stojí pouhých 80 rupek na jednoho a pojede prý 4 až 5 hodin. A to je to 280 kilometrů. Vyjíždíme skoro prázdní. Prší čím dál tím více, Jirka si musí odsednout na jiné místo, na jeho místě u okénka je po chvíli kaluž vody. Stále popojíždíme po předměstí Rávalpindi, stavíme a dobíráme další pasažéry. V největším lijáku opouštíme město. V první díře při cestě zastavujeme, někdo vysedá, další přistupují. Bohužel, což jsme nikdo netušili, náš autobus je zastávkový! Možná proto je tak levný. To zase bude jízda.

Ještě že přestává pršet a zase můžeme sedět pohromadě. Alespoň nesvítí slunce a cestu tak hned lépe snášíme. Předjíždíme několik náklaďáků, zastavujeme, někdo vystoupí, nastoupí, vozy nás předjedou a situace se opakuje. Regulérní přestávka na jídlo není. Jen na většině zastávek přistupují do autobusu prodavači všeho možného, chvíli s námi jedou, chodí v uličce mezi sedadly, prodávají a pak zase vystupují. Nabízí toho přehršel – studenou vodu, o kterou je velký zájem, vařenou kukuřici, různé placky, sušenky, malé krabičkové džusy, které, jak jsem si již dříve všiml tu jsou hodně oblíbené, žvýkačky, zmrzlinu, sladkosti z burizónu a další pochoutky. Já si z dietních důvodů nic nedávám, Hanka chutná pečenou kukuřici a burizónovou sladkost. Těsně před cílem stojíme ještě ve dvou zácpách, ale to už je jedno.

Ve tři hodiny odpoledne, po sedmi (!) hodinách jízdy jsme v Lahore. Nejsme vůbec na hlavním nádraží, jak jsem očekával, ale kdesi před starým městem, na širokém bulváru. Na radu jednoho Pákistánce, který s námi vystupuje, si bereme rikšu, autobus, tam kam chceme, žádný nejezdí. Čtyři lidi a dva batohy na jedné malé motorikše by u nás vypadalo dost neobvykle, ale tady to je zcela běžné. Jedeme na začátek hlavní obchodní ulice, zvané The Mall, kde má sídlit YMCA, kde se dá levně ubytovat. YMCu po menším hledání nacházíme, ale bohužel ubytování již neposkytují a ani nám nejsou schopni poradit, kde jinde bychom se mohli bezpečně ubytovat. Jdeme pěšky směrem do starého města, cestou se stavuji v jedné internetové kavárně a ochotný zaměstnanec jde s námi, ukázat nám možný hotel. Po deseti minutách chůze jsme na místě, v hotelu Queen’s Way. Je to sice strašná kůča, personál není nejpříjemnější, ale nic jiného v okolí není, takže to bereme.

Pohled na Lahore ze střechy hotelu

Navečer se jdeme trochu projít, chceme se hlavně stavit v kancelíři Emirates, ověřit si zpáteční letenky. Náš hotel leží na ulici New Anarkali, která spojuje Staré město a The Mall. Je plná obchodů z textilem. Obchody a zboží v nich jsou na zdejší poměry dost luxusní, ale přesto i tak celkem levné. Procházíme se po Mallu, vystavěném Angličany v britském, koloniálním stylu – široký bulvár, lemovaný stromy a honosnýma budovama. Kancelář Emirates sice nacházíme, ale je tu jen cedulka, že se přestěhovali jinam, daleko za centrum. Nu co, vyřešíme to telefonicky. Vracíme se zpátky a jdeme až na začátek Starého města. Už je skoro tma, takže se raději neodvažujeme moc se po něm toulat.

V jedné z mnoha zdejších, napůl pouličních restaurací, si dáváme večeři. Přímo vedle chodníku je ohniště, nádoby s jednotlivými pokrmy a vzadu jsou pak stolečky a židle, kde zákazníci sedí a jí. Bohužel nikde nemají jen suchou rýží, všechno je jen ochucené pulau; taky skoro všechno je masové. Jelikož mám hlad, tak si stejně musím něco dát – ochucenou rýži a pálivou zeleninu. Ostatní to mají, co se týče výběru, jednodušší. Mohou si vybrat cokoliv, také si nějaké maso dávají. Náš pokoj v hotelu má okna prakticky do ulice, ale jsme naštěstí až ve čtvrtém patře a hluk není v noci tak velký a my můžeme v klidu spát.

24.7.2001 (Út) Lahore

Dnes se nemusíme nikam kodrcat, máme celý den na město. Po snídani, tvořené netradičně toustovým chlebem s džemem jdeme do Starého města. Procházíme jeho malinkými uličkami, hodně krámků má ráno ještě zavřeno. Naše kroky míří do lahorské pevnosti, která leží na severozápadním okraji starého města. Pevnost, Shahi Qila, je tak velká, že se naštěstí nedá přehlédnout. Za čtyři rupky si kupujeme lístek a v klidu, bez občas trochu otravných pouličních prodavačů a oblizovačů se procházíme po jejím obrovském areálu. Jde o komlex paláců, menších staveb, zahrad; vše je obehnané vysokými hradbami. Sídlili tu králové mogulské doby, podobně jako v Dílí či Agře. Bohužel je vidět, jak všude velmi hlodá zub času a jak nejsou peníze na nákladné opravy. Ale i tak je to celkem zajímavé. Někde zbyly kusy keramické mozaiky či dokonce kombinace keramiky s kousky zrcadel.

Lahorská pevnost

Je pod mrakem, a když pevnost opouštíme začíná pršet. Skoro dvě hodiny se před monzunovým lijákem krčíme v kamenné otevřené stavbě před pevností. Voda stoupá, jen přímo před námi ji po cestě teče tak po kolena. Dává se s námi do řeči jeden místní mladík, který se jen tak ze zájmu doma učí základy různých cizích jazyků. Takže se s námi „baví“ česky. Zásobu slov má celkem dobrou, stále se nás taky na další slova vyptává. Pršet nepřestává, takže v dešti, raději naboso, jdeme do protější mešity Badshahi, jedné z největších mešit na světě, postavané také moguli. Je to náměstí pod širým nebem, ze všech stran obehnané „kolonádou“ a ve směru k Mekce vyzdobené třemi kulovými věžemi. Jelikož stále prší, tak tu je jen pár domorodců, skoro žádní turisti.

Celou dobu nás provází náš nový „český“ známý. Hanka se cítí unaveně, chce jet zpátky do hotelu, takže si s Ištvou berou rikšu a odjíždí. Já s Jirkou to bereme ještě přes Staré město. Rád bych zde ještě navštívil dvě, prý zajímavé mešity. Staré město je neskutečný labyrint křivolakých uliček. Na začátku máme jakýsi směr, ale brzy ho ztrácíme. V jednom obchůdku s hudebními nástroji si kupuji dva bubínky – celkem obyčejné, ale ty fajnové jsou bohužel moc drahé. Motáme se v uličkách, někdy širokých ani ne metr, kam slunce nikdy nesvítí. Na každém rozcestí se ptáme na cestu, ne vždy s úspěchem, tady anglicky skoro nikdo nemluví. Po delším bloudění se konečně dostáváme k první hledané mešitě, takzvané Zlaté mešitě (Sunehri Masjid). Má pozlacené minarety, ale zas mě tolik neuchvacuje. To o kus dál stojící Wazir Khanova mešita je nádherná. Je sice schovaná mezi baráky, její vchod bychom, kdybychom o něm nevěděli, jistě minuli, ale vnitřek stojí za to. Celá je zdobená nejrůznějšími abstraktními motivy vytvářenými z různobarevné keramiky. Jirky se u vchodu ujímá němý průvodce a podrobně ho za 10 rupek provádí po celé mešitě. Dokonce ho bere kamsi nahoru, na vyhlídku na celé náměstíčko. Vzal by ho i na minaret, kdyby nebylo zamčeno.

Mešita Badsahi

Zpátky do hotelu jdeme raději trochu oklikou, ale s jistotou, že najdeme cestu ze Starého města. Navečer jdeme všichni dohromady na internet zjistit, co nového doma. Na večeři s námi již Hanka nejde, dnes večer to bude jen pánská jízda. Jízda se však skládá jen z rychlé večeře v jedné pouliční restauračce na Starém městě. Jsme v muslimském státě, takže alkohol se tu nikde na ulici nevyskytuje. Sehnat by se ale dal, jistě stejně snadno jako drogy. Taky nám pivo včera hoteliér nabízel. Ale za sto rupek… to si počkám domů. Jako zákusek na dobrou noc si v hotelu dávám mango, které jsem si odpoledne koupil. Je vynikající, jen škoda té velké pecky, takže i velkého manga moc na jídlo není.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 22.12.2005 20:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň