Deník z Jižní Afriky (část 13 / 32)

Deník z Jižní Afriky



Jihoafrická republika, Lesotho, Svazijsko, Mosambik, Zimbabwe, Zambie (26.9. – 22.10.2006)

7. 10. 2006, sobota - pokračování

Naše cesta začíná strměji stoupat a my zdoláváme ostré serpentíny. Výhledy na okolní přírodu jsou čím dál krásnější. Také tu u cesty leží velký kámen, který nedávno spadl ze skály. Pod ním jsou vtipně umístěny kalohoty a boty. Vypadá to skoro jako zavalený turista. Cestou potkáváme 2 Indy, kterak se plahočí pěšky nahoru. Když za dlouhou dobu jedeme zpět, potkáváme je znovu a to jsou ještě pod kopcem. Nechtěl bych tu štreku jít pěšky. Kromě aut jsou tu vidět i cyklisté a motorkáři. V 11:45 dorazíme na vrchol Sani Passu, kde je lesothoská celnice. Ta se sice nesmí fotografovat, ale stejně si její fotku pořídím. Na celnici vlaje vlajka, kterou neznám. Teprve později jsme se dozvěděl, že je to úplně nová vlajka = zeleno-bílo-modrá trikolóra s tradičním basutským kloboukem černé barvy, která platí teprve od 4. října, tedy čtvrtý den. No tak tu samozřejmě ještě nezná nikdo. A už se tady začínají objevovat šedohnědé postavy místních obyvatel. Vypadají velice chudě.

Prodávají místní tradiční zvonovité klobouky ze slámy a nějaké ovoce. Člověk by jim nejraději ještě něco přidal, když se dívá na tu bídu. Vystupujeme z auta a jdeme pěšky do hospody, která je na samém vrcholku Sani Pass Top ve výšce 2.874 metrů. Je to nejvýše položená hospoda v Africe, jak hrdě hlásá nápis na ní. Lesotho je jediná země na světě, kde nadmořská výška neklesne pod 1.000 metrů nad mořem. Hospoda vypadá dobře. Je to horská chata, kde je výstavka starých lyží a lyžáků. My si sedneme na terasu a dáváme si každý pivo Amstel za 10 randů a dále něco k jídlu. Libuška si dává kuře na kari a já vepřové maso na prkénku s bramborem a oblohou. Když jsme to objednávali, tak nikdo pořádně nevěděl , co to je. Nějaké Austrian….cosi. Ale bylo to dobré a stojí to za to. Obojí stojí 40 randů, takže celkem 80 randů.


Vesnice Sani Pass Top

Moc lidí nemůže říct, že tu bylo a z ČR zvlášť, ikdyž zde jsou nalepené vedle výčepu peníze z celého světa a nechybí tu ani česká padesátikoruna i s podpisy turistů. Za pultem je majitel běloch a my si u něj kupujeme 5 pohledů celkem za 25 randů. Průběžně pořizujeme záběry na hory a místní stavení. Také je zde k vidění horský svišť a ptáčci. Po návštěvě tohoto pubu jdeme po cestě kousek dál do lesothoské vesnice Sani Top Village. Je 13:45. Náš průvodce a řidič Mazeni nám vypráví o Lesothu. Vesnice je velice ubohá. Jsou to kamenné kruhové stavby s proutěnou střechou. Kolem se motají zubožení Lesothané (Basutové), zmrzlí a zabalení do přikrývek a přehozů. 2 z nich staví nový „domek“. Zatím jsou asi v polovině.

Lestoho je chudé království. Král sídlí v hlavním městě Maseru na západě země. Je to dobrý král, protože dává dětem vzdělání až do 15-ti let a lidem zdravotní péči zdarma. Děti se učí internátně, protože by nemohli jezdit každý den do 45 km vzdáleného města Mokhotlongu, které leží už v nižší části země pod horami. Mladí hoši mezi 15. a 18. rokem se učí chovat dobytek, hledat byliny a pak jsou přijímani mezi muže. Na těchto oslavách se vždy zabije ovce. Mladí muži musí absolvovat obřízku. Každý muž má kromě průkazu totožnosti také svou vlastní hůl, která je charakteristicky a pro každého jedinečně zdobená. Mazeni nám ukazoval hůl, která byla na dvou místech omotaná tenkým barevným telefonním kabelem. Podle toho se každý vesničan pozná. Takže když je třeba na horách nalezen mrtvý muž, pozná se podle hůlky, kdo to je, nebo se jde do nejbližší vesnice a tam to místní lidé poznají.


Vesnice Sani Pass, v chýši

Muži jsou většinu života na horách, kde pasou ovce, krávy a kozy, sbírají byliny. Ženy žádnou takovou hůlku nemají, protože se většinou zdržují ve vesnici, pletou výrobky z vlny a vaří, perou prádlo a vychovávají děti. K topení používají uschlá kravská lejna. Mazeni nám představil zdejší „paní domu“. Je to vysoká poměrně mladá žena. Ona topí uhlím, protože její syn je zde celníkem a má tedy stálý příjem v místě. Většina mužů, kteří nejsou pastevci pracují buď v diamantovém dole v Lesothu nebo v dolech a továrnách v Jihoafrické republice, odkud posílají peníze domů a čas od času se sem vracejí. Země se jmenuje Lesotho a její obyvatelé se nazývají Basutové. Chýše, ve kterých Basutové bydlí, jsou z kamene a střecha z tvrdé trávy, co roste v okolí. Střecha se musí každé 2 roky obnovit, protože zde jsou drsné klimatické podmínky.

V zimě zde bývá až 1 metr sněhu a je větrno. Teď na jaře už sníh roztál a viděli jsme jeho zbytky jen na nejvyšších kopcích v okolí. Podlaha je tvořena kameny a udusanou hlínou. Uprostřed je kus plochého železa a na něm ohniště. Kameny rozvedou teplo do podlahy pod celou chýší. Basuthové mají 4-6 dětí a ty se na sobotu a neděli a na prázdniny vracejí domů a spí pod přikrývkami na zemi. Na posteli spí jen matka. Otec je většinou se zvířaty v horách nebo daleko v práci. Domorodka má na sobě dobré ponožky, které propagují mistrovství světa ve fotbale v JAR v roce 2010. Na závěr nám domorodka dala ochutnat ještě teplý chléb, který upekla a také dala napít kvasnicového piva (všem z jednoho hrnku), které uvařila. Chléb je dobrý, ale pivo nám moc nechutnalo. Basutové nevyrábí ze zvířat žádné sýry, protože dobytek je daleko na pastvě.


Domorodci ze Sani Pass Top

Zpracovávají kůži, vlnu a maso, které také prodávají. K vaření slouží velké hrnce, které jsme mohli vidět na kraji temné chýše. V Lesothu nejsou rozvody. Když jsou mezi manželi problémy, řeší to náčelník vesnice. Ten také vozí nemocné do vzdálených nemocnic. Když se chce mladý Basuťan oženit, musí dát věno kolem 25 ovcí a koz. Basuťan-pastevec si za rok svou prací vydělá na jenom jednu ovci a jednu kozu. Z toho plyne, že musí dlouho spořit, než se může oženit. Proto se Basutové žení až kolem 30-ti let nebo později. Pak po exkurzi jdeme zase z chýše a fotíme si děti před chýšemi a okolí s ovcemi. Ve 14:15 vyrazíme zpět. Dolů už jde cesta lépe. Máme už málo zastávek, protože už je skoro všechno nafoceno. Zastavujeme na místě, kde probíhá skutečná hranice mezi oběma zeměmi. Je zde vidět malý mostík a zbytky miniaturní jihoafricko-lesothoské celnice.

Ve 14:45 jsme na hranici s JAR, kde opět musíme chvíli čekat na razítko. Spolu s pasy dostaneme také certifikát – osvědčení o tom, že jsme byli na Sani Passu. Osmělím se a fotím si celníky přímo při práci. Projde to bez problémů. Část turistů se rozhodne jít od celnice zpátky, protože si myslí, že je to jenom kousek. Je to ale přece jenom 10 km horským terénem a proto se všichni pořádně projdou. My přijedeme do naší Mromazana Lodge v 15:30. Řidiči Martinovi dávám 10 randů spropitné. Mirek si dělá starost o naše pěší turisty. Proto tam pro jistotu Pieter asi v 16:15 pro ně zajede. Mílu s Vlastou a Milanem doveze zbývající půlku cesty. Míla už se začala bát, protože viděla leopardí stopy. Bez problémů dojdou nejmladší Bára s Ondrou společně s Jarkou. My si dáme jako osvěžení koupel v naší tůni. Ale voda je pořádně studená, ovšem osvěží nás. Pak se dáme do zbývající půlky ananasu a Libuška také připraví tousty se salámem, sýrem a pomazánkou.

Máme problémy s mobilem a tak ho dáváme prohlédnout Pavlovi a Steffi, která sem mezitím se svou kamarádkou Alicí přijela. Alice je hudebnice a hraje ve filharmonii. Pavlovi se nakonec podaří dát mobil do pořádku a tak můžeme po celodenním trápení konečně odeslat SMS domů. Pavel také zajel do Underbergu do obchodu a nakoupil spoustu potravin: jehněčí, vepřové, kuřecí maso, speciální pečivo na grilování (uvnitř s česnekem), malé oranžové patizony, zeleninu (rajčata, okurky, salát). Jenom zapomene koupit kukuřičnou kaši a tak si ji od nás berou. My si později koupíme novou. Dnes večer je totiž opět pravý jihoafrický braai- grilování. To je doménou Pietera, který opravdu není jenom řidič, ale je to vynikající společník. Je vidět, že ho to baví. Na zahradě před chatou rozděláváme ve dvou roštech oheň. První je pro vytvoření atmosféry a topí se v něm dřevem. Druhý je připraven na grilování a topí se dřevěným uhlím.


Domorodci ze Sani Pass Top

Nejprve Pieter nechá řádně roztopit rošt. Všichni se zatím posilňují červeným a bílým vínem. Zábava je v plném proudu. Je tady velice milá společnost a do toho nám překrásně zpívají žáby a ptáci. Když je vše hotovo, každý si může dát maso, které chce a kousek klobásky jako předkrm. K tomu pak kukuřičnou kaši, „grilovací pečivo“, počesnekovaný patizon, zeleninový salát a samozřejmě víno. Je to výborné. Však také Pieter kolem toho skákal celý večer. Po večeři pokračuje zábava: zpívají se jihoafrické písně (včetně hymny v podání Alice) a také české písně. Pieter nám opět zazpívá svou oblíbenou píseň, s kterou mu vydatně pomáháme. Střídají se jihoafrické fóry (joky). Už je jich dohromady za celou cestu kolem 50. Pieter si dělá legraci z jihoafrického prezidenta. Je to taková slovní hříčka. Prezident Thabo Mbeki je Xhosa, což se vyslovuje jako koza a Pieter několikrát krásně zamečí (a my s ním) jako koza Thááááááábo Mmmmmbéééééééki. No těžko se dají tyhle legrácky popsat. Je třeba to zažít. Ani nevíme, jestli se v JAR trestá urážka hlavy státu.

Pieter si nejvíce oblíbil z žen Mílu, které říká, že je jeho asistent a také mě, když mi říká překladatel (translator). Ale ani ostatní nezůstávají pozadu. No byl to zkrátka vydařený večer. Pieterovi neustále zvoní mobil. Říká, že je to jeho máma. A tak se dovídáme, že ona je zdravá, zatímco táta mu už umřel. On sám nemá ženu ale přítelkyni. Pieter za mlada bojoval v Namibii a jižní Angole proti tehdejšímu prosovětskému režimu, sovětským poradcům a kubánským vojákům. JAR se tehdy cítila ohrožena socialismem v Angole, zatímco dlouholetá občanská válka v Mozambiku je neohrožovala. Během večera mluvíme s Mílou, která vážně uvažuje, že bude dělat 3 měsíce chůvu v Kapském městě u Jany Wilson. Před 23:00 se rozloučíme a jdeme spát. Noc nám zpříjemní elektrikou předehřátá postel.

Obsah cestopisu Deník z Jižní Afriky

Deník z Jižní Afriky (část 1 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 2 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 3 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 4 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 5 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 6 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 7 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 8 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 9 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 10 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 11 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 12 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 13 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 14 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 15 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 16 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 17 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 18 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 19 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 20 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 21 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 22 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 23 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 24 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 25 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 26 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 27 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 28 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 29 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 30 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 31 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 32 / 32)



Autor - Libuše a Jiří Peštukovi

Zveřejněno - 28.03.2007 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň