Nepálské dobrodružství 5 - Pheriche a Namche Bazar

Nepálské dobrodružství



30.10. Pondělí

Noclehárna je společná, každý vstává jinak a mně se do toho bordelu nechce. A když jsem Petrem vyzván, abych šel ostatním příkladem ve stávání, s vědomím krátkosti dnešního pochodu, se jen obracím na pravý bok. Nakonec si dáváme čaj a někdy kolem deváté hodiny vyrážíme. Po pár krocích je Ifča s Ježkem uchvácena troubením mnichů z kláštera, a jdou je tedy zkontrolovat, jestli se modlí správně. Když se po nějaké době vrací, jdu se tam podívat také. Leč je tam strašná tma a tupé předříkávání nesrozumitelných textů mi nic neříká. Jsem proto už po pěti minutách zpátky na sluníčku. A konečně můžeme vyrazit. Neustále klesáme. V jednom vlhčím místě mi ujíždějí nohy a padám na bágl a ruce, z čehož mají ostatní včetně protijdoucích šerpů náramnou radost.

V první vesnici si dáváme snídani a klesáme dál. Potom překračujeme řeku a kupodivu stoupáme. Plížíme se asi do 3800 metrů, kde v jedné vesnici Petr s Jirkou vybírají slunný plácek pro uvaření oběda. Oběd je sice dobrý, ale když se pokouším vstát, raději jdu rychle zpět na zem, neboť se mi motá palice, jak po lahvi vodky. Ostatní jsou na tom podobně, a tak ještě chvíli odpočíváme. Cestou míjíme ves Pangboche, kde prý v klášteře mají zbytky Yettiho. Protože tento objekt není vidět a měl by být až někde v kopci, nevyvíjíme žádnou snahu ho najít. Dále stoupáme až do 4200 metrů, kde je ves Pheriche, náš dnešní cíl. Je tu plno, takže na výběr pro nocleh moc možností nemáme. Po ubytování, ještě za světla (kolem 1600) vyrážíme na aklimatizační vycházku na blízké hřebínky, které mají asi 4500 metrů. Z posledního je vidět Dingboche. Je to celkem velká vesnice na to, že leží ve výšce 4300 metrů. Obracíme se a se soumrakem jsme opět v Pheriche. Ifče a Ježkovi není nejlépe a my ostatní se rozhodujeme výškovou nemoc zajíst.

Ruda

Ve stoupání do Pheriche potkáváme jednoho Američana. Podle Rudovy čepice s nápisem Vysoké Tatry poznává, že jsme Češi a hlásí se k nám. Dělal prý u nás dva roky misionáře a mluví částečně česky. Ptá se nás odkud jsme. Na města Praha nebo Plzeň se tváří kamenně a zabírá až na Pardubice, do kterých prý jezdil hrát basket a které jsou moc pěkné. S jeho názorem mi nezbývá než souhlasit.

Pavouk

31.10. Úterý

Ráno vstáváme později než je obvyklé a po snídani tvořené poričem s džemem můžeme zlehounka kolem půl desáté vyrazit na výlet. Poprvé se vydáváme jen tak bez batohů, lehcí jak ptáci. Tím pádem připomínáme bandu Helmutů na odpolední procházce. My se ale jdeme protáhnout především kvůli aklimatizaci na výšku: ideální je něco vystoupat nahoru a ten den se vrátit do stejného místa.

Nejprve překonáváme hřebínek nad Pheriche a po jeho druhé straně scházíme do údolí, do místa, kde se zrovna splašily jaci. Drobní Nepálci běhají za svými 300 kilogramovými drobečky, halekají na ně a házejí po nich kameny. Jaci zmateně pobíhají nahoru a dolů, bučí jako krávy a zvoní na zvonce. Konečně se Nepálcům daří dostat zvířata na cestu a mi můžeme pokračovat dále. Procházíme celkem nezajímavou vesnicí Dingboche a mírně stoupáme širokým údolím podél řeky Imja Khaly. Cesta je pohodlná a my se v klidu můžeme kochat úžasným výhledem na stěnu Lhotse a Nuptse. I když nemáme batohy, tak nadmořská výška je znát, protože do každého kopečku funím jako jak.

Asi po dvou hodinách docházíme k osamělé lodžii, kterou vlastní „bába - uzenářka“. Polední odpočinek na slunci s čajem korunujeme vařenými bramborami na loupačku. Sůl nám bába nabírá stejnou rukou, kterou předtím přikládala jačí lejna na oheň. Po obídku pokračujeme dál údolím až do vesnice Chukung, čímž se dostáváme asi do 4700 metrů. Pokračujeme po cestě nad vesnicí na takový nenápadný hřebínek. Brzy ale zjišťujeme, že hřebínek je ve skutečnosti spousta ledovcových valů, ze kterých je postupně vidět jen na další náspy. Vylézáme až do výšky 4900 metrů, fotíme se na památku a jelikož je již po patnácté hodině pospícháme zpátky. Tma v údolí padá ale rychle a tudíž do Pheriche přicházíme už za tmy. Po soumraku se cesta hledá špatně: já například prchám přes tři ohrady před hlídacím jakem, který na mě bučí a vystrkuje rohy.

Naši lodžii v době naši nepřítomnosti obsadila banda hlučných Italů, kteří si v jídelně nechutně debužírují. Dáváme si tradiční Dhal Bat s čočkou a horké kakao. Opět mě bolí hlava, těžko říci zda z větru nebo z výšky. Plni očekávání rána a další cesty jdeme spát jako skoro vždy se slepicemi kolem osmé hodiny. V noci je kosa a jsou opět vidět hvězdičky.

Ifča

Výlet údolím Imjatse je tím nejhezčím, co nás zatím potkalo. Údolí je malebné, sevřené z obou stran vysokými štíty. Jak jím procházíme, tak se stále přibližujeme k Lhotse a Lhotse Shar. Jenom je škoda, že kvůli světlu nestačíme dojít až k jezeru, které je asi v 5000 metrech.

Ruda

1.11. Středa

Hned ráno zjišťujeme, že Ježkovi není právě „hej“, a tak se po menším dohadování rozhodujeme sestoupit o pár set výškových metrů níže. Výšková nemoc totiž nemusí být žádná prča. Petr odebírá Ježkovi nejtěžší část báglu - jídlo a všichni společně vyrážíme zpět po cestě, po které jsme přišli předevčírem. Jdeme lehounkým odpočinkovým tempem. V první vesnici nás dohánějí slovenští manželé, kteří se hlásí k Ifče, protože poznávají její batoh slovenské výroby. Sdělujeme si zatímní dojmy (oni byli na Gokyu a tudy se vrací), já jim prodávám film, protože jejich poslední se přetrhl v údolí Imjatse a domlouváme se na výměně fotografií. Sestupujeme do Pangboche, kde se Ifča s Ježkem rozhodují zůstat v první lodžii. Do kláštera s Yettym se nám opět nechce. Ježek si jde lehnout a ve stejný okamžik berou z ničeho nic Jirku záda. Když se na něho člověk dívá, je to docela komické, ale v téhle výšce a vzdálenosti od civilizace to sranda není. A tak uléhá i on. Já a Ifča si dáváme teplou sprchu, po které opět začínám cítit, že mám na hlavě vlasy. Celé odpoledne hrajeme kostky a karty, večeříme a jdeme spát s tím, že Ježkovi je čím dál hůř. V tu chvíli si říkám, že jsme měli seběhnout ještě níž, jak jsem původně navrhoval. Noc je pro Ježka obzvláště zlá, navíc ve vedlejší místnosti řve dítě a na něj jeho matka.

Ruda

2.11. Čtvrtek

Ježek v noci vůbec nespal, má zimnici a počítá andělíčky. Naštěstí ve vedlejší lodžii táboří francouzská výprava, a tak jdeme s Ifčou pro doktora. Je to doktorka a píchá Ježkovi injekci aspirínu rozpuštěného v alkoholu. Ježek musí hodinu zůstat ležet a teprve poté můžeme vyrazit - samozřejmě dolů. Naštěstí Jirkova záda jsou už v pohodě a Ježek zvládá jít sám; stačí , když si rozdělíme obsah jeho batohu. Cesta nám vcelku odsejpá a v 16:00 jsme v Namche Bazaru ve známe lodžii i pokojíku. Ježek si jde hned lehnout, naštěstí je mu viditelně lépe. My ostatní zase hrajeme karty a kostky.

Ruda

Večer zjišťujeme, že v naší lodžii dělají strašně dobré momo - zeleninu zabalenou v bramborovém těstě do tvaru taštičky a poté osmažené.

Petr

... což ale pro Petra není žádné jídlo, a tak škemrá o pudink s olejem.

Ifča

3.11. Pátek

Po probuzení můžeme s potěšením konstatovat, že Ježkovy je viditelně lépe a můžeme tedy všichni společně vyrazit na lehkou procházku bez batohů. Jako první nacházíme místní poštu, překvapivě na jiném místě než před týdnem. Opět je to barabizna, v předsíni je něco jako chlív s pilinami a lejny, v patře je místnost zařízená jako kuchyň, dokola obložená nádobím a hrnci. Uprostřed ní sedí úředník s razítkem. Jenom se ho ze zdvořilosti zeptám na otvírací dobu a rychle odsud.

Úzkou pěšinou stoupáme nahoru, ven z městečka. Docházíme na místní letiště - Syanboche. V podstatě je to jen pár baráků a šikmá travnatá přistávací dráha. Řady nosičů a jaků postupně snáší náklad z letištní plochy dolů do Namche. Doptáním v jednom baráku zjišťuji, že by se odsud dalo letět helikoptérou až do Katmandu, ale za dost vysokou cenu 120 dolarů. Chvíli čekáme, jestli zrovna nepoletí něco, co by se dalo fotit, ale nemáme štěstí. Stoupáme dále až do malého sedílka. Jako napotvoru v tu chvíli přilétá na letiště vrtulník, ale mezi stromy a keři je vidět dost špatně. S Rudou vybíhám na blízký vrcholek, ze kterého toho také není moc ke spatření. Raději klesáme dolů do vesnice jménem Khumjung. Zde před školou, kterou tu jako první v celém Solo Khumbu nechal postavit E. Hillary, čekáme na ostatní, které jsme záhadně předešli. Na škole je nápis Secondary School, ale spíše to vypadá, že se tu učí prvňáčci. Po chvíli kamarádi přichází a společně můžeme jít dále. Chceme si někde dát čaj, jelikož je nám vcelku zima. Několik lodžií se Ifče nelíbí až zakotvujeme v jedné, obzvláště „vypečené“. Zrovna když totiž vcházíme do jídelny, tak paní domu před námi přikrývá hromadu dosti starého kozího masa utěrkou. Všichni si raději dáváme jen čaj. Z vesnice je kýčovitý výhled na Amu Dablam. Rozhodujeme se vrátit, abychom si ještě stačili prohlédnout Namche. Ježek opět kašle, a jde si tudíž hned lehnout. My ostatní si prohlížíme zboží, které je nabízeno na ulici. Všude mají to samé - podle mě jde většinou o cetky k ničemu. Možná bych si něco vybral mezi oblečením. Namche Bazar je sice největší osada v Solo Khumbu, ale mě se moc nelíbí - je to jen lákadlo pro turisty. Každou chvíli musím uskakovat před splašeným jakem nebo alespoň jeho trusem na zemi. Snad jen sobotní trh, který se právě chystá, může být zajímavý.

Rychle se ochlazuje, a proto se rádi uchylujeme do restaurace v naší lodžii. Hrajeme kostky a karty (Ifča prohrává, a utápí se ve výkalech) a jíme a jíme. Večeři zakončujeme momem, o kterém již víme, jak je dobré. Radost nám kalí jen Ježek, který stále nevypadá moc zdravě. Jdeme spát s tím, že zítra bychom se měli definitivně rozhodnout, co budeme dělat.

Petr

V jednu chvíli si obzvláště pochvaluji, že mě příroda obdařila slušným postřehem, neboť se jen tak tak, toreadořím pohybem kyčlí, vyhýbám splašené krávě, kterou honí Nepálec a která již podruhé vbíhá mezi okounějící turisty u stánků. Roh v ledvinách by nebyl právě příjemný.

Ruda



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 27.08.2005 19:38

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň