Norsko stopem – kapitola 5

Norsko stopem



14. den – 14. 8. 2005

Dnes jsme se vypravili na výstup po hřebeni hor, abychom viděli pohled na 2 jezera – zelené Gjende a jedno modré. Byla to túra do kopce, která tam trvala 2,5 hod a zpátky už jen necelé 2 hod. Cestou nahoru jsme potkali českou výpravu z Brna. Přijeli s cestovkou a autobus je vždy někde vysadil, oni pak dělali túry nebo jeli na raftu… Nahoru jsme vyrazili se 4 müsli tyčinkami a vodou, zdálo se mi to málo, ale nakonec to stačilo. Tím jsme dojedli všechny naše sladkosti. Štěpka mi slíbil, že si koupíme něco sladkého v kiosku, ale byl to podvod, protože on vůbec nemyslel sladkost, ale džus.

Když jsme došli nahoru, uviděli jsme sice obě jezera, ale nebyl to pohled, který jsme čekali. Ten byl asi pořízen z protějšího hřebene. (Po čase jsme se dověděli, že jsme byli na správném hřebeni, ale museli bychom jít ještě hodně dlouho.) Cestou dolů se nám oběma začalo chtít na velkou, takže jsme dolů skoro seběhli a museli jsme využít místní předraženou kadibudku za 5 NOK.

Jezero Gjende

Pak jsme se šli podívat do toho kiosku, ale ceny tam měli tak podezřele malým písmem, že jsme se rozhodli koupit něco až v nějakém normálním obchodě. Odpoledne jsme se byli projít jen tak po okolí k blízkému hotelu, kde nějaký pán dával ochutnávku sobího salámu – tak jsme ochutnali. Byl hodně tmavej, trochu měl takovou nakyslou chuť, Štěpka tam cítil játra. Pak jsme chvilku u vody pozorovali rybáře. Večer jsme vařili těstoviny snad hodinu, nějak to dneska nešlo a navíc jsem je přesolila. Jinak odpoledne jsem si myla vlasy v jezeře, voda byla tak ledová, až to bolelo do hlavy. Je tu hodně komárů, ale repetent zatím nepoužíváme.

15. den – 15. 8. 2005

V noci se ochladilo, spali jsme ve svetru. Ráno jsme se nabalili do svetru a bundy, já vytáhla dokonce rukavice a Štěpka poprvé za pobyt dlouhé kalhoty. Sbalili jsme stan extrarychle, protože to vypadalo, že bude pršet. Vyrazili jsme pěšky asi 2 km k silnici 51. Do Fagernes to bylo 71 km. Asi v půl 12 jsme stopli chlápka, který vypadal jak rafan z kačerů z Kačerova a měl divnej hlas, takovej hlubokém až mu nebylo moc rozumět Ale byl hodnej. Vzal nás až do Fagernes, což byl náš dnešní cíl.

Ve Fagernes Štěpka navštívil zveráč – ty ceny!!! Pak jsme se vydali hledat benzínu a obchod. Našli jsme však něco mnohem lepšího – nádraží. V čekárně byly sprchy, WC i zásuvky. Hned jsme tedy píchli nabíječky do zásuvky a postupně se střídali u věcí – jeden byl vždy u nich a druhý se sprchoval, zjišťoval informace nebo nakupoval v nedalekém krámku. Strávili jsme tam asi tak hodinu a půl, což určitě pomohlo baterkám do foťáku, které už začínaly docházet.

Venku se udělalo pěkný horko. Vydali jsme se zásobeni vodou, chlebem, džusem a novou nutelou směrem na Oslo hledat někde za městem místo pro stan. Našli jsme místo v lesíku u jezera, bylo to už v další vesnici – Leira. Uvařili jsme si každý „kudrnatku“ (čínská polévka). Jedna z nich byla s houbovou omáčkou, tak jsme do ní povařili 1 z mnoha hub, které tu rostou. Bylo to dobrý. Pak jsme rozdělali oheň v ohništi a uvařili si čaj z borůvkového listí a já si opekla topinku, opékali jsme i houbu, ale ta nebyla nic moc. S ohýnkem je to ta pravá pohoda.

Když dneska Štěpka platil v obchodě drobnýma, setkal se se zajímavou věcí – musel ty drobáky u kasy naházet do takového automatu. Dneska jsme koukali v suvenýrech po nějakých žolíkách pro Honzu B. – měli tu jedny s tróly za 39,-, tak tu měli různé věci se soby – ponožky, kravaty…, norské svetry stály různě např. 450,-, dětský – 880,-. Byly tu i přes 1300,-NOK.

16. den – 16. 8. 2005

Ráno, když jsme se vzbudili, strašně foukalo, takže se nám vůbec nechtělo vstávat. Stalo se přesně to samé co včera. Nabalili jsme se, a když jsme vyšli na silnici, začalo svítit slunce a bylo horko. Začali jsme stopovat už ve městě. Vzal nás nějaký rybář asi 10 km. Ukazoval nám svou fotku v novinách, jak chytil 4,8 kg těžkou rybu (byl to mořský pstruh). Pak jsme šli dlouho pěšky, zkoušeli jsme stopovat na každým širším místě, ale nikdo nás nevzal. Tak jsme šli, zpívali si, až jsme došli do Bagnu, asi 11 km.

Dřevěný kostel v Bagnu

Už mne bolely nohy a Štěpkovi se chtělo na velkou. Nechtěl si dojít v lese, protože čekal až na záchůdek na benzíně. Ale v tomhle městě jsme narazili jen na 2 benzínové automaty. Až na konci města byla benzína se záchodem a trochu natvrdlými prodavačkami. Karta na rybaření tu stála 60,- NOK (ve fjordu je rybaření zdarma, v řekách se platí). Nenašli jsme infocentrum, tak jsme šli dál stopovat. Jezdili tu samí důchodci. Až nám zastavila sympatická paní, aromaterapeutka, která pracovala u postižených lidí. Pocházela z Bergenu. Vzala nás na výlet ke dřevěnému kostelíku v údolí, kde žila.

V tomto údolí žije dneska jen asi 700 lidí a spousta losů. V době moru tu většina lidí vymřela. Jednou sem přišel lovec, vystřelil šíp, ten se asi odrazil o zvon kostela a zastřelil medvěda. Jeho kůže je v tomto kostelíku a od té doby se do údolí začali stěhovat noví lidé. Pak nás paní vzala zpět na hlavní silnici. Odtud jsme šli kus pěšky, abychom se dostali k řece, kde bychom se ubytovali. Udělali jsme si těstoviny, které jsme museli ještě zajíst kudrnatkou , protože jsme měli strašný hlad. Štěpka šel rybařit bez povolenky do řeky. Chytil štiku, ale utrhla se mu. Pak ho chytla rybářská vášeň a chytal až do večera.

17. den – 17. 8. 2005

Ráno Štěpka vstal brzo a šel na chvíli rybařit. Já si pospala do 9 jako obvykle a pak jsem šla posbírat maliny, které rostly kolem stanu. Dali jsme si k snídani chleba s nutelou a vyrazili přes mokrou louku na stopa. V noci pršelo, tak abychom nebyli mokří, vyhrnuli jsme si kalhoty až ke kolenům a Štěpka tvrdil, že vypadá, jak hitlerjugend. Na stopa jsme čekali asi 2 hodiny a pak nám zastavil sympatický kluk, který trochu frajeřil, protože jel dost rychle. Smí se tu v obci jet maximálně 50 km/h, mimo obec 80 km/h a na dálnici 100 km/h. Pokuty jsou tu velmi vysoké (i 8000 NOK), takže tu všichni jezdí pomalu. Vzal nás do Hønefossu. To je druhá nejhorší díra v Norsku hned po Vossu.

Šli jsme do centra, hledali jsme informace. Zkusili jsme to na autobusáku, tam měly být, ale nebyly. Ta jsme šli na vlakové nádraží. Tam v čekárně, kde se prodávají lístky nebyl vůbec nikdo. Ani cestující a ani jeden zaměstnanec. Informace spočívají v tom, že tam bylo rozhozeno pár letáků z nichž ani jeden nebyla mapa. Většinou to byly jízdní řády. Takže jsme litovali, že jsme se až na nádraží táhli. Posvačili jsme suchary z domova a mysleli na to, že i ti naši papoušci si žerou piškoty a my tohle. Tak jsme se vydali zpět přes celé město na výpadovku na Oslo. Cestou jsme koupili chleba. Vždycky z toho čerstvého máme radost a oždíbeme celý vršek.

Stopovali jsme na zastávce autobusu u nemocnice, bylo to dobrý místo u výjezdu na E16, takže tu projelo za chvíli víc aut, než jsme viděli v celém Norsku dohromady. A tady nám zastavil 1. a také poslední favorit, který jsme v Norsku viděli. Měl ho učitel němčiny, mladej kluk. Tak jsme s ním pokecali částečně německy a částečně anglicky. Jel si koupit nové světlo, protože mu ho nějaká ženská nabourala. Divila jsem se, že tu vůbec na tak staré auto mají nějaké díly. On se ohradil, že z roku 1994 a že je to dobré auto, protože mu ho v Oslu nikdo nechce ukradnout. Měl v něm centrál na dálkové ovládání a alarm.

Spokojený majitel Favoritu

Vzal nás pak do Sandvikky, to je buď okraj Osla nebo hodně blízká vesnice. Ubytovali jsme se tu v lesíku na ostrově, který slouží jako park. Ale jsme tu trochu nesví, protože sem pořád chodí spousta lidí na procházku , na fotbal nebo se jen koupat a rybařit. Tak jsme se rozhodli zítra najít něco venku z města, opravdu v přírodě. Štěpka uvařil večeři – čínu z čínskými nudlemi. Pak jsme se šli projít. Když jsme uviděli rybáře, došel si Štěpka taky pro věci a rybařil.

POZN.: Ženy tu nosí sluneční brýle – „masařky“ (neboli meatfly).



Autor - Kateřina Fatková

Zveřejněno - 27.03.2006 11:58

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň