Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa

Putování nejen Patagonií



14.2.01 (st) Confluencia – Plaza Francia – Confluencia

Dnes se jdu podívat pod jižní stěnu Aconcagui. Když jsem šel nahoru, tak jsem tuto aklimatizační túrku vynechal, takže si ji dávám až teď. V devět, se sluncem vycházím. V údolí Horcones Inferior, kterým jdu je ale ještě stín. Jižní stěna se postupně odhaluje, čím dál tím víc. Je moc pěkná; většina lidí si možná myslí, že to nad stěnou je hlavní vrchol, ten ale není zasněžený, a je skrčený vpravo od jižního. Cesta je skvělá, skoro všude vyšlapaná, bez kamínků, i když z této strany skoro nikdo na vrchol neleze, jen pár bláznů. Kolem jedné jsem ve výšce 4200 metrů, skoro pod jižní stěnou. Škoda, že obrovské ledopády jsou již ve stínu – měl jsem vyjít dříve.

Jen Plaza Francia stále nikde. Žádný náznak civilizace. Kus se vracím a svačím. Nacházím tady za balvanem hromadu jídla s cedulí, kdo ho potřebuje, ať si vezme. Beru si sušenky. S pocitem, jak jsem ji mohl minout, jdu údolím zpět. Cestou potkávám průvodce jedné výpravy a ten mě ubezpečuje, že Plaza Francia byl ten balvan, u kterého jsem svačil. Je to jen místo na stany a nic víc. Vždyť tam taky prakticky nikdo netáboří. Za dvě hodiny jsem zpátky na Confluencii. Slunce svítí, já ho mám až dost, takže zbytek odpoledne trávím zalezlý ve stanu u oblíbeného solitéru.

15.2.01 (čt) Confluencia – Puente del Inca

Dnes definitivně opouštím Aconcaguu. Před desátou vyrážím a již v půl dvanácté jsem u Laguny Horcones, kousíček od vstupu do parku. Naposledy si Aconcaguu fotím, tentokrát s jezírkem, a to i pro Kleofáše, neboť si myslím, že o tuto fotku mě prosil. Odevzdávám pytel s odpadky a odhlašuji se z parku. Ani je nezajímá, zda jsem byl na vrcholu. Už se to zřejmě při těchto masových návštěvách již dlouho neregistruje. Pokračuji dál a za hodinku jsem v Puente del Inca. Nechávám si batoh u místního hlídače a jdu přes jednu ze zdejších atrakcí, přírodní travertinový most, na další atrakci, zbytky termálních lázní pod ním. Španělé tu v roce 1905 postavili lázně, které v roce 1955 vzala lavina. Ale vany s prameny schované pod mostem zůstali. Je to labůžo se po čtrnácti dnech umýt, a to navíc teplou vodou, pouze lehce sirnou. Ve vaně ležím asi hodinu a nemohu se toho stále nabažit. Na slunci pak rychle osychám.

Přemýšlím, kde se ubytovat, neboť bych tu rád zůstal do zítra. Nemám kam spěchat. V bývalém vlakovém nádraží chtějí za postavení stanu 5 dolarů, nebo mě posílají kamsi za ves, kde je to jen za 3 dolary. Chvíli chodím sem tam a nakonec kousek před vesnicí sestupuji až k řece. Odnikud sem není vidět, jen z druhé mulý stezky. Vařím si, ale se stanem čekám až do tmy. Původně jsem si myslel, že bych tu zůstal i další noc, ale než tu celý den jen vysedávat, tak raději pojedu do Santiaga. Výstup i sestup na Aconcagui byl celkově fantastický, měl jsem štěstí na počasí, které každý asi nemá. Dobré to bylo i jako babylon jazyků, ve všech, který ovládám alespoň základy, jsem si měl možnost pokecat, ale i se něco dozvědět.

16.2.01 (pá) Puente del Inca – Las Cuevas (před argentinsko-chilskou hranicí)

Ráno není moc velké teplo, jaké bych tu čekal. Balím stan a jdu nejprve asi jeden kilometr za vesnici k symbolickému hřbitovu horolezců. Nejstarší náhrobek nacházím z roku 1902. Ze začátku to je hodně anglických náhrobků, novější jsou většinou Argentinců. Vracím se a jdu se ještě jednou vykoupat do lázní. Hodinku si poležím, ale nic netrvá věčně. Je tři čtvrtě na dvanáct, beru si batoh a začínám stopovat. Auta občas jezdí, hlavně kamióny, ale nestaví mi. Po dvou hodinách mě to přestává bavit a jdu stále mávajíc na blízkou argentinskou celnici, která je tak 15 kilometrů od vlastního hraničního tunelu. V pohodě procházím a pokračuji ještě asi dva kilometry až k místu, kde je jediná silniční vyhlídka na Aconcaguu a též přístupová cesta do parku a odkud jsem též před čtrnácti dny vycházel.

Na Aconcague leží mraky, nic není vidět, stejně jako první den. Ochlazuje se, začíná mrholit. Nikdo mi ale nestaví. Mám pokleslou náladu, už se snažím zastavit i autobusy, ale stále nic. A to Kleofáš říkal, že to tu je na 10 minut. Po šesti hodinách zastavuje auto, bere mě ale jen 15 kilometrů do vesnice Las Cuevas (cca 3000m), těsně před tunel, neboť tady končí. Leje jako z konve, stmívá se a skoro nic nejezdí. No toto. Naštěstí hned vedle mne stojí moderní kostel, na jehož zápraží nefouká a neprší. Dokonce i dovnitř se dá vejít. Oblékám si na sebe skoro všechno oblečení, jaká mi je zima a čekám do úplné tmy, jestli náhodou nebudou zavírat. Pak si lehám na rozhraní mezi vnitřek kostela (tam se mi nechce) a vnějškem, kde táhne. V noci přestává pršet a nad Andami se objevují hvězdy.

17.2.01 (so) Las Cuevas – Viña del Mar – Santiago

Když ráno vstávám, je zase modro, i když je zima. Po hodině a půl, když opět jezdí jen plná auta či kamióny, mě bere jeden Argentinec z Mendozy. V pohodě projíždíme hranici a serpentinami jedeme dolů. Na můj vkus jede trošku rychleji, ale prý je to psycholog, rozumí tomu a má rád svůj život. Nejede do Santiaga, ale do Viñi del Mar; prý je to tam odsud stejně daleko, jako z města, kterým právě projíždíme. Stejně nemám co dělat, takže s ním jedu až na konečnou. Projíždíme úrodným krajem, připadá mi to tu jako ve Středomoří, akorát že tu navíc je spousta palem. Všude je spousta vinic, ovocné či zeleninové zahrady, všude kolem silnice se tyto produkty prodávají.

Kolem poledního jsme na pobřeží Tichého oceánu. Je skalnaté, nad ním vysoké kopec, všude turisti, hotely a restaurace. Ještě asi deset kilometrů jedeme po pobřeží, a teprve až tady mě vyhazuje, neboť tady končí. Je zataženo a mlha. Jde ještě kousek po pláži, koupat se mi nechce, neboť nemám kam schovat svůj batoh. Místním autobusem, kterých tu jezdí spousta, jedu až do centra Viñi, což je turistický satelit Valparaisa. Stále je to souvislá zástavba hotelů, pláží, útesů, restaurací a jiných atrakcí na plážích. V centru navíc přibývají obchody, a banky. Ve dvě hodiny jedu prvním autobusem do Santiaga, což je asi 120 kilometrů. Kolem páté jsem ve „svém“ hotelu-bordelu. Tady podle mapy zjišťuji, že jsem si trochu do Viñi zajel, ale nevadí, alespoň jsem jí poznal. Na trhu nakupuji čerstvé jídlo k večeři a večer trávím jen jezením a mytím sebe a hadrů. Jsem rád, že s batohem jsem už docestoval.

18.2.01 (ne) Santiago

Dnes nemusím dělat nic. Ráno peru goretexovou bundu a kalhoty, abych do Evropy nepřijel jako smradlavý šupák. Podle Lonely Planet a materiálů z turistických informací dělám seznamovací vycházku po památkách. I v šedivém městě, jaké je pro mne pěti miliónové Santiago, se jich pár najde. Nejstarší budova ve městě je kostel z šestnáctého století, i když byl mnohokrát poničen zemětřesením. Samo město bylo založeno v roce 1541. Bohužel stejně jako celé Chile i samo město leží v tektonicky aktivní oblasti, takže zhruba každých padesát let bylo srovnáno se zemí. To je důvodem, proč je tu tak málo památek, a ty které zůstali jsou mnohokrát přestavovány.

V neděli má hodně muzeí vstup zdarma; jdu do muzea předkolumbovských umění (Museo Chileno de Arte Precolombino), jsou tam kultury od Mexika až po Chile, celkem zajímavé. Muzeum Santiaga má bohužel zavřeno a další muzeum, kde mají mít mumii chlapce z nedalekého Cerro Ploma, kterého našli ve výšce 5000 metrů, je velmi daleko. Navečer nacházím obrovský hudební obchod, kde můžu dlouho poslouchat známé věci, ale i starší neznámé a hlavně chilské nové, například Los Prisioneros, což má být chilská nejslavnější rocková skupina. Určitě si nějakou její nahrávku musím pořídit.

19.2.01 (po) Santiago – Valparaíso – Santiago

Dnes jedu na celý den na výlet do Valparaísa, což je druhé největší chilské město, ležící u moře asi 120 km na západ od Santiaga. Vstávám již kolem šesté, v sedm vyrážím a před osmou mi jede autobus. Před desátou jsem na místě. Po vystoupení zažívám menší šok. Je mlha, mírně prší a je tak 18 stupňů. Já mám jen šortky, tričko a šátek. Klepajíc kosu se šourám městem. Vyhledávám nejteplejší obchody jen, abych se zahřál. Naštěstí přestává pršet a postupně se trochu otepluje. Jdu až do historického centra,které leží na břehu oceánu. Podle materiálů z turistických informací se vzdávám na vycházku po zdejších kopcích, které stoupají skoro hned od břehu. Jedu nahoru místní atrakcí, historickým výtahem, a proplétám se křivolakými uličkami. Některé jsou jen metr široké, tudy auta neprojedou Občas se někde objeví výhled na Valparaíso,škoda jen, že nesvítí slunce a město je částečně schované v mracích. Nechápu, jak si mohli do výhledu, hned vedle historického centra, postavit vysokánskou skleněnou budovu, jako kdyby uprostřed Malé Strany stál panelák.

Vracím se dolů nejstarším ještě parním výtahem z roku 1883 a jdu zpátky přes celé město. Pokračuji ještě dál asi půl hodiny směr Viña. Slunce začíná pražit, až když opouštím centrum. Zůstávám na první písčité pláži. Bohužel jsou obrovské vlny, určitě dobře přes dva metry. Na plavání to moc není. Dlouho stojím na břehu, nakonec do toho vlezu, ale je to jen houpání u břehu a útěk před těmi největšími vlnami. Jedna vlna mi nějak divně hází s hlavou, bolí mě celý krk, nemůžu ním pořádně otáčet. Končím raději s koupáním a jdu ještě chvíli obdivovat místní kopce,které jsou fakt kouzelné.

Jedu speciálním výtahem, který začíná sto padesátimetrovým pěším tunelem ve skále, pak je kolmý výtah (všechny ostatní výtahy jsou šikmé a vedou vždy nad zemí,kopírujíc terén) 60 metrů vzhůru, který končí ve vysoké věži, odkud vede železný most do ulice. Zpátky scházím úzkými kamenitými uličkami. Valparaíso se mi líbí, stálo by za delší návštěvu. Autobus mi ale bohužel jede již v šest večer. V osm jsem zpátky v Santiagu. Byl to hezký výlet, i když ráno jsem měl sto chutí to hned otočit zpátky.



Autor - Pavouk

Zveřejněno - 13.10.2005 00:00

Nejnovější články do Vaší schránky:
REKLAMA:
REKLAMA:

Reklama

(c) 2005-2017, Desperado.cz | Provozuje - Jaroslav Hruška & Štefan Mazáň